Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto osmnáctá

Jāmbavān

Král medvědů Jambavan

Budoucí král medvědů (českým přepisem Džambavanta) přišel na svět, když Brahmá, usazen na lotosu při přípravě k meditaci zívl. Dostal podle toho i své jméno, aspoň podle některých výkladů (ten druhý operuje s tím, že místem jeho vydechnutí byla Jambudvīpa, což je termín, pod nímž se skrývá celý mýtický kontinent, zahrnující Indii a širší okolí).

Nepředstavoval jen politicky významného představitele svého (zvířecího) rodu. Byl u toho, když se stloukal Mléčný oceán. Připomenul Hanumánovi jeho nadlidské (přesněji nadvánarské) schopnosti, což sice vypadá jako drobnost, byla to ovšem drobnost pro budoucnost mnoha osob zásadní, neboť Hanumán byl v té době pod kletbou pro své rozjívené mladické chování a o svých možnostech neměl z toho důvodu ani ponětí.

V té době byl medvěd jednu miliardu osm set čtyřicet milionů tři sta dvacet tisíc let starý. 1 840 320 000, chcete-li vidět číslice. Připočtěte si tři až sedm tisíc let, pokud chcete vědět, kolik je mu dnes. Přesný počet je bohužel mimo dosah, ani vědci ani teologové se  nedokázali dobrat kdy přesně Ráma Sítu z Rávanových rukou zachránil. Anebo nepočítejte, i kdyby nebyl Jambavanův přepočtený věk  zaokrouhlený, což bude, protože prameny ho uvádějí v hinduistických časových jednotkách: šest manvantaras, nějaký ten tisíc let se v takovém rozměru ztratí. Na Zemi tehdy vznikaly první mnohobuněčné organismy, a miliardu (desítky milionů sem desítky milionů tam) roků potřebovaly k tomu, aby se vyvinuly do trilobitů (což bude pro většinu čtenářů pravděpodobně nejstarší známý živočich).

Když už zmiňujeme věk, pak se sluší ještě připomenout, že, byť ne podle všech, je Jambavan jedním z devíti Chiranjivi, bytostí, které se jediné dožijí konce světa jak ho známe, tedy periody Kali Yuga, v níž dle hinduistického počítání žijeme.

Jak je vyprávěno v Mahabharátě, střetl se král medvědů i s Krišnou. Historie je to napínavá, dramatická a prakticky hollywoodská (spíš tedy bollywoodská), protože končí svatbou.

Začíná podezřením, které na Krišnu padlo, totiž obvinění ze zabití a odcizení rubínu, obdařeného kouzelnou mocí. Byl to ovšem lev, který předchozího majitele připravil o život, a byl to Jambavan, kdo kočkovitou šelmu vyřídil. Krišna medvěda vystopoval do jeho jeskyně (nedaleko dnešního gudžarátského města Ranavav) a pustil se s ním do boje; po tři až čtyři týdny – nikdo u toho nebyl, ale zapsat se nějaký čas musel – pocítil Jambavan, že by mu snad mohly docházet síly. Taky poznal, s kým se pere. Vzdal se tedy, kámen Krišnovi přenechal. Taky  představil svou dceru.

Brzy na to druhou Krišnovu manželku Jambavati.

 

Ilustrace Unknown artist, Public domain, via Wikimedia Commons

29.10.2023

Lieaibolmmai

Vystupuje v podobě medvěda, aby sámským lovcům (pokud je správně uctíván a uctěn) zajistil úspěch při lovu na medvěda. Ač někomu může ta věta znít podivně, není na ní nic paradoxního. Lesní a lovecká božstva totiž v první řadě dbají na rovnováhu. Leib-Olmai, v překladu Olšový muž, k nim patří, a stejně jako jeho kolegové dobře ví, jak jsou ekosystémy háklivé. Průšvihy s eliminací konkurenta, vytěžením zdrojů (ať přemírou lovu, odstraněním překážejících lesů nebo spotřebováním dostupného materiálu, třeba i vytěžením hlíny na cihly a následnou proměnou savany v polopoušť) případně introdukcí nevhodných, ovšem lidem v tu chvíli užitečných rostlin a zvířat, provádí člověčenstvo od nepaměti. Zdaleka nejsou jen specialitou naší kultury, i národy, jímž říkáme přírodní, někdy dokázaly s přírodou pěkně zacvičit.

5.11.2023

Cas an Lubain, a.k.a Puddlefoot

Ač jim tak ve Skotsku říkají, ne všichni skřítci tu a tam vypomáhající v domácnosti vystupovali jako správní browniové. Altruističtí, pracovití, nenápadní.

Cas an Lubain, který žil v potůčku u cesty z Pitlochry do Dunkeldu (nejrychleji se do těch míst dostanete letadly Praha – Londýn, Londýn – Dundee, pak osmdesát kilometrů třemi místní autobusy) pomáhal také. Ovšem ne tak úplně zadarmo. A ne tak úplně. V noci, jak se na správného brownie sluší, když lidé spali, umýval nádobí a ukládal je na příslušná místa, pokud ovšem domácí po večeři uklidili sami, skřítek – ať z nudy nebo uraženě, to se neví, oni to prostě někdy tak dělají – vyskládal naopak čisté hrnce a talíře z polic na podlahu. Někdy vzal za vděk i odměnou v podobě misky mléka; ani to, ač není nezvyklé a mnozí hospodáříčci takovou platbu i vyžadují, se k své pověsti dbalým browniům nehodí. Strašení kolemjdoucích osob ženského pohlaví bubláním už vůbec.

Jméno, kterým ho místní označovali, byla vlastně přezdívka, vyšlá ze skřítkova zvyku čvachtat nohama ve vodě svého mokrého domova. A přispěla k zásadnímu zvratu celé téhle historie. (V nadpisu je původní gaelská podoba plus anglická verze, pod níž se dostal do místní literatury a do vyprávění keltštinou už nemluvících Skotů, o český překlad se pokoušet nebudu.)

Jak dobře známo, veřejná znalost skutečného jména je nebezpečná. Ví se taktéž, že pojmenováním se v některých světových končinách světové končiny přímo budovaly, a že pojmenováním spoustu věcí (a nemusí jít jen o kouzelné bytosti a předměty) ovládnete. Skotský šplouchal žil celkem spokojeně až do dne, kdy jistý človíček z Cloichfoldichu (když už jsem vám prozradil, jak se do Pitlochry dostat, pak ještě přidám, že na téhle samotě se můžete třeba ubytovat, 550 liber za skupinu a týden, wifi v ceně, pejsky sebou smíte vzít až dva) zaslechl cestou domů čvachtání. Puzen běžnou zvědavostí se zeptal:

„To jsi ty, Cas an Lubaine?“

Následovalo skřítkovo vyděšené vyjeknutí. Zjistil, že dostal jméno.

Což znamenalo, že se musí z kraje vypařit. Navždy.

Což také s děsivým výkřikem provedl. Bez prodlení.

5.11.2023

Caobarlan

Běžným obyvatelem skotských pověstí je kromě jezerních monster, vodních koní a domácích skřítků také Glaistig alias Urisk, bytost napůl vodní, napůl suchozemská. Napůl koza. napůl člověk. A protože je běžná čili oblíbená, nevyskytuje se v jednom unifikovaném exempláři, ale v nejrůznějších podobách, historkách a na nejrůznějších místech.

Jedna – nebo jeden, šlo o Urisk mužského pohlaví (byť pověsti obvykle vyprávějí o ženách) – byl ku spatření nedaleko Drummond Hill u jezera Tay. Loch Tay, ať to máte správě po skotsku. Byl, a už není. Potkalo ho to, co i celou řadu zjevení tuzemských: dostalo se mu správného slova.

Bavíval se házením kamení po kolemjdoucích, a strašením děsivými skřeky, než jedné noci narazil na manželku místního lenocha. Chlapíkovi z Fearnanu se zatoulala kráva, hledat se mu ji moc nechtělo, a tak musela až do noci shánět zaběhlý dobytek jeho žena. Došla až k potůčku, v němž urisk přebýval. V čase, kdy se dával do díla. Příšerných zvuků se ale nelekla. „Bůh ti žehnej,“ pozdravila slušně.

Což byla slova, která Caobarlan léta, ba staletí od lidí čekal. Okamžitě strašení nechal, poděkoval a nabídl pomoc. Ukázal ženě, kde najde zaběhlou krávu, k ní přídavkem černé tele, a než se z kraje k ránu navždy ztratil, ještě srovnal líného manžela. Zůstalo po něm jen pojmenování místa, kde se kráva našla: Lag-an-tairbh-duibhe, Díra černého býka.

5.11.2023

Red Lady of Huntingdon College

Přízrak alabamské Huntingdon College je zajímavý především tím, že jde svým způsobem o titul. To se někdy stává, že se postavy příběhu vystřídají, staré jsou zapomenuty a nahradí je nové (jako v případě pražského domu U zlaté studně). Vysoká škola v Montgomery (založená původně v Tuskegee roku 1854 jako striktně ženská, první mužský absolvent tohoto ústavu úspěšně završil studia léta páně 1934) je toho dobrou ukázkou.

Změny ovšem duchové neradi, a nejvíc se jim nezamlouvá stěhování, proto někdy straší na místech dnes nudně obyčejných, jež kdysi bývala místy (zlo)činu nebo pohřebišti. Musí-li přízrak jinam, a není to stěhování spolu s žijícími potomky, pak jedině z donucení. Lidská paměť je ovšem šťastně krátká, a mnohé i zcela zásadní změny (kupříkladu kalendáře) dokáže vesele ignorovat, takže duch občas mění adresu, aniž chce. A aniž to ví.

Škola, kterou jsme dnes navštívili, se stěhovala vlastně několikrát: když ji v srpnu 1909 přesunuli do většího města, montgomerská budova, v níž už byl uskladněn všechen nábytek a školské záznamy, hned nato vyhořela. Rok strávily studentky v azylu virginské Sullins College, než mohly usednout do nových lavic zařízení, které se přejmenovalo na Woman's College of Alabama. A právě tenhle přesun může (ale nemusí) vysvětlovat i případ přízraku zmíněného vzdělávacího ústavu.

První Rudá dáma se totiž objevila ještě v Tuskegee. V šarlatových šatech, se šarlatovým slunečníkem prošla v noci školou a zmizela; toť vše. Žádné další (zaznamenané) vystoupení, žádné způsobené škody, ani na psychice svědků. S novým stoletím, bez  ohledu na nové místo nadešel čas pověst oprášit. A na svět přišla Martha. Nebo Margaret, to první jméno je ale populárnější. Holka z New Yorku, která na školu nastoupila, protože si to přála její babička, zdejší absolventka. Dívka se zálibou v červené: červené šaty, červené vybavení pokoje, červené záclony. Žádné kamarádky. Žádná spolubydlící, ani jedna s Marthou nevydržela, považovaly ji za chladnou a odtažitou (a divnou).

Rychle ke konci, který je očividný: bohatá leč nešťastná, čím dál tím se podivněji chovající dívka byla jednoho dne nalezena s podřezanými žilami. Ve výroční den sebevraždy pak vyzařuje z jejího někdejšího pokoje podivné rudé světlo. Sám duch prochází chodbami a zdmi koleje.

A dívčí studentské spolky pořádají každoročně v říjnu The Red Lady Run, akci, při níž slečny v černé, s patřičně nalíčenými obličeji, běží za tmy kolem kampusu. Letos jich běželo sedmdesát pět, a to večer 25. října.

12.11.2023

Frank the Library Ghost

Přízrak, působící v knihovně alabamské Huntingdon College. Projevuje se běžným způsobem: neviditelnou rukou zavírá těžké dveře, přesouvá hledané knihy z regálů na stoly, ozývá se hlasem nepřítomného muže. Jméno dostal až po dlouhých letech služby, na sklonku dvacátého století, kdy jeden z tehdejších studentů usoudil, že by populární přízrak nějaké mít měl. Začal mu tedy říkat Frank, což se rychle ujalo.

12.11.2023

Lucinda (a Jesse James)

Štíhlá černovlasá krasavice, milující vůni levandule a Jesseho Jamese, je záhrobním domovem v hotelu St.James, 1200 Water Avenue, Selma, Alabama 36701. U.S.A. Není jediným tamním přízrakem z časů, kdy hotel – v té době spíš putyku a penzion – nechvalně známý zločinec navštívil. Roku 1881 tu nějakou dobu, unaven těžkou zločineckou prací, se svou bandou odpočíval. Když pak byl po několik měsíců poté, po návratu k přepadání bank a dostavníků, Jesse James zastřelen, vrátil se jeho duch do Alabamy aby tu spolu se zjevením své přítelkyně strašil; ona na chodbách, on ve výčepu (a v pokojích 214, 314 a 315). Lucinda se ovšem časem stala v oboru a místě pověstnější. Nejen ona, i přízračné štěně, které mělo také s pistolníkem přijít, bývá někdy připomínáno dříve než on.

12.11.2023

Salige Frauen

Salige Frauen

Bílé paní, které podávaly pomocnou ruku v alpských údolích na horním toku Drávy. Tiché dámy ovšem nebyly jen hodnými vílami, které například v době katastrofální neúrody přinesly suchem strádajícím zemědělcům setbu nenáročné pohanky. Nesnášely hluk. Hádky. To raději odešly. Ovšem v noci, když už člověk musel ven, bylo lepší zůstat pěkně potichu. Pokud Salkweiber (dalším jménem Salaweiber) na někoho hlasitého po soumraku narazily, neutekly.  Narušitele chytily a potrestaly. Třeba jako jednoho mladého (což může být vlastnost, která měla na podobu trestu podstatný vliv) sedláka, kterého líbaly až do bezvědomí.

Slovinští obyvatelé Korutan jim říkali Žalik ženy, a připomínali další dary, jež se od nich lidem dostávalo, kupříkladu přadena, z něhož neubývalo, dokud obdarovaná nezestárla. Občas zaskakovaly u kolébky za sudičky.

 

Salige Fräulein na ilustraci z třinácté strany časopisu Die Gartenlaube, ročník 1887: various, Public domain, via Wikimedia Commons

19.11.2023

Malcanisen

Démonické psí zjevení z hradu Akershus, pevnosti v norském Oslu. Jak je u tohoto druhu po celé Evropě běžné, je předzvěstí smrti. V tomto konkrétním případě přicházející ve třech následujících měsících.

19.11.2023

Cecilia

V norském Stavangeru stojí klášter Utstein, a v tom klášteře straší duch. Tedy – byl to klášter, roku 1537 domovem mnichů ale být přestal, opatství přešlo do světských rukou a stalo se domovem rodinným. V osmnáctém století to byli Garmannovi, kdo stavbu vlastnil, a byl to Christoffer Garmann, kdo se postaral o zápis do norského folkloru a naší sbírky.

V roce 1759 zemřela při porodu jeho manželka Cecilie. Truchlící muž  slíbil, že se už nikdy neožení, což bylo v tu chvíli pochopitelné. Stejně jako pozdější vyvanutí v první chvíli opravdu vážně braného předsevzetí. Lidová slovesnost se ale s takovými přísahami vypořádává kategoricky.

Po dvaceti letech se vdovec znovu zasnoubil (s dívkou o třicet šest let mladší, mohla tedy být ve věku, v němž Cecilia odešla, psychologa by to možná k něčemu navedlo, my tu ale rozebíráme ducha, ne duši). Sňatek měl být uzavřen ve stavangerské katedrále. I začal být uzavírán, jenže náhle, uprostřed obřadu, se před novomanželem objevila Cecilia, a bylo po svatbě. I po slib porušujícímu Christofferovi. Osmého dne nedožil.

Cecilia, oblékající svatební šaty, v Utsteinu jako astrální připomínka pro budoucí generace už zůstala.

19.11.2023

Kanih

Slovinský skřítek chlapeckého vzrůstu, ovšem síly obra. Navádí ke konání dobrých skutků, trestá zlovolné. Dle starého zaříkání proti podvrtnutí (v alpské krajině určitě velmi potřebného) je synem svatého Blažeje.

19.11.2023

Períca

Nadpřirozené pradleny jsou pevnou součástí evropského folkloru. Ne jednotnou a v základě společnou, slovinské dámy v bílém, s bílými vlasy a závoji jsou jiného druhu než noční zjevení keltská. Períca, jinak též zvaná nóčna bába, nóčna gospá, případně bóžja déklica, neodhaluje budoucnost. Jejím posláním je dohled nad ženskými pracemi. Praním především. Žena, která nechala prádlo přes noc venku, od nich mohla dostat své. Trestaly i přadleny, které nechaly po soumraku na kolovratu přízi – vlákna potrhaly.

Při své vlastní běžné činnosti: údržbě garderóby (nebo šatiček svých, jak potvrdili lidé z Bele Krajiny, krásných a roztomilých dětiček), případně při nočním mytí nádobí, bývaly nejčastěji pozorovány; na místě je v tuhle chvíli varování: koho Períce při šmírování přistihnou, tomu natlučou.

V horské krajině mezi italským městem Cividale del Friuli a slovinskými hranicemi, známé jako Slavia Friulana, se pak noční pradleny přiblížily svými zvyky vodníkům, stahují prý pod hladinu děti, které se neopatrně přiblížily k vodě.

26.11.2023

Salmsonar

Vodník z okolí Gorice, italského města poblíž slovinských hranic, ta druhá místopisná informace prozrazuje, ke které etnické partě patří.

Přes den zůstává v hlubině, v noci vyplouvá na hladinu. Jako každý hastrman, i salmsonar topí lidi; oběť se pak sama stává vodníkem.

26.11.2023

Motovilec

Sloužil k výchově (uvozovky si případně doplňte sami) dětí z Kranjske Gory. Hastrman, který – jak jinak – ty neposlušné, v Sávě se přes zákaz  koupající, topil.

26.11.2023

Bérbara

Jeden z nesčetného zástupu pedagogických strašáků. Slovinský, známý ve vesnici Dolenja Vas ve Vnitřním Kraňsku.

„Když budeš zlobit, odnese tě,“ zkoušeli tam na děti.

26.11.2023

Blagonič

Potřebujete větší množství hotovosti? Z kuřat vyberte černého kohoutka a sedm let ho držte pod hrncem (ne v něm). Po sedmi letech kohout zapomene svou přirozenost a snese vejce.

Vyklube se z něho šotek, známý ve Slovinsku jako Blagonič. Dobře živený potom nosí domů peníze, nenasycený přivolá smůlu a bídu. Vyžaduje nejen pořádné porce, ale taktéž kvalitu, tak pozor, krmení neodbývat.

Někde se vyprávělo, že šotek pracuje prostým způsobem: stačí položit na okno minci, on ji sebere a přinese celý pytel stejných. V těch příbězích se samozřejmě připomíná, jak byl nabídnut místo mince trn nebo mrtvá kočka nebo kámen, načež bylo vše zmíněné znásobeno; zvláště druhá uvedená varianta se jeví velmi zajímavou.

26.11.2023

Škopnik

Pokud spatříte slovinskou oblohou letět hořící snop nebo březové koště,  pak si můžete zapsat do notýsku poznámek z terénního výzkumu pozorování Škopnika. Ve Štajerské mu říkají Zmin, což tohoto ohnivého tvora přiřazuje k víceméně běžným slovanským drakům a jejich příbuzenstvu; klasifikace ovšem není jednoznačná. Jiná vyprávění totiž zmiňují ohnivého muže, hořícího ptáka nebo zářivého tvora. Opět tu splývají dvě podoby ohně – to přísloví asi všichni znáte, tak si ho doplňte sami, nejsem teta Kateřina – zatímco takový Ogněnnyj zmej býval návštěvou vítanou, škópnjak na střeše, nebo nedejbože v krbu rozhodně nepřinesl bohatství, ale smůlu. Pozorovali ho, jak přistává o půlnoci na vrchol vysokého smrku (a zapaluje ho). Kde usedl, na tom místě někdo zemřel nebo ty souřadnice postihlo krupobití. Býval tu ovšem i škopnik štěstí přinášející – to je ta druhá, hodně stará funkce ohně, v tomto případě ovšem přilepená až mnohem později.

3.12.2023

Hüda ura

Slovinci z dnes italského údolí Val Resia měli jasnou představu bouře – vousatá babizna s košíkem.

3.12.2023

Hudournik

Duše nepokřtěného dítěte dle představ obyvatel slovinské Jareniny. Objevuje se v ptačí podobě za soumraku, prazvláštně pohvizduje, a – což už je horší – rozhazuje pastýřům ohně a vyškrabuje jim oči.

3.12.2023

Níké

Niké

Bohyně (nejen) válečného vítězství věděla na jakou stranu se při boji Kronových dětí s krkavčím otcem přidat. Zeus ji za její podporu přijal mezi své blízké průvodce a poradce. Zůstala po jeho boku i v čase, kdy na Olymp zaútočil Týfón, a kdy všichni ostatní bozi uprchli do Egypta. Plamenným proslovem Nejvyššího z bohů povzbudila, jako štítonoška a vozatajka spolu s ním vyrazila proti stohlavému nepříteli.

Vyhráli, jak jinak.

Jejím otcem byl Titán Pallás, zosobnění válečného umu (chvalozpěv na Área, sebraný v Homérských hymnech sice zmiňuje právě tohoto válečníka, je to ale zdroj okrajový a svou povahou spíš opisný než popisný). Matkou podsvětní řeka Styx. (A byla to vlastně ona, kdo Niké i její sourozence – kromě Vítězství to byli Zélos a Kratós, personifikující Moc a Ctižádost, a sestra Bia, ztělesňující Sílu –, tedy čtveřici budoucích Diových věrných družiníků k vůdci vzbouřenců přivedl.) Níké byla často spojována s Athénou, aby s ní v některých případech splynula a její jméno se stalo jen jedním z přídomků nejoblíbenější Diovy dcery; jako taková měla chrám na athénské Akropoli.

Nejobvyklejší – i tady přítomné – zobrazení okřídlené dámy s palmovou ratolestí nebylo kanonické. Kupříkladu Athéňané křídla vypouštěli, zatímco Sparťané Niké spoutávali, aby jim neutekla.

 

Ilustrace: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

10.12.2023

Grki

Obři jsou buď zlí nebo oběti. Nebo jsou prostě jen obrovští. Ve slovinských vyprávěních jsou takových rozměrů Řekové a Řekyně – Grki a Grkinje.

Jedna taková se kupříkladu rozkročila nad řekou Kolpa, jednou nohou v chorvatském Lipniku, druhou na slovinském kupci Kučer (vzdálenost osm a půl kilometru), aby si mohla vyprat.

Pluhy si Grki tahají sami, pro svou sílu žádnou výpomoc tažných zvířat nepotřebují. Apetit mají také přiměřeně obří. S lidmi vycházejí celkem dobře, jak se na Starší národ, který vlastně představují (první slovanští příchozí jim připisovali starověké římské stavby, na které v Dalmácii narazili) sluší. Někdy i ještě lépe. Vyprávěla kdysi jedna starší paní, že babička její babičky byla Grkinja. Jedna z těch, které praly rozkročeny nad Kolpou (byť v téhle pověsti v jiných místech).

V některých příbězích ovšem s lidmi dokážou pěkně zatočit. Zvlášť, přistihnou-li je při podvodu, jako obr služku, která se s ním vsadila, že sní víc kaše než on.

Nepřežila.

10.12.2023

Teleba

Strážce vinic ve slovinské Dolenjske. Kdo zkusí utrhnout hrozen, toho Teleba chytí svýma dlouhýma rukama, odtáhne doprostřed vinice a sežere ho. Nebo mu vypije krev. Provinění i trest jasně ukazují na strašidlo pedagogické.

10.12.2023

Panorn Maruek

Zelený, s horní polovinou těla opičí a spodní jelení, patří tento tvor k prazvláštní zvířeně thajského folkloru. Živí se banány a kokosovými ořechy, k čemuž užívá předních končetin. Taky čelistí, jícnu, žaludku a trávicího systému, samozřejmě. Výborně slyší.

17.12.2023

Hemaraj (a Hem)

Monstrum, složené ze lva a tvora, známého pod jménem Hem. Ne už pod konkrétním vzhledem. Někdy někde připomíná Hemova hlava krokodýla, jindy jinde je spíš podobný labuti. Tedy ptáku, který je v Thajsku známý jako Hongsa (a v Indii Hamsa), a který bývá jako labuť popisován. Mohlo by ovšem jít o husu indickou, což je pták zajímavý třeba tím, že bez problémů létá ve výškách až osm tisíc metrů nad mořem. Především se ale v tamních končinách, na rozdíl od labutí, vyskytuje.

17.12.2023

Hema Warin

Kombinace ryby a ptáka Hem (viz výše). Domovem v moři.

17.12.2023

Hemara Ussadorn

Kombinace koně a ptáka Hem (viz výše). Černý, s bílým ocasem. Živí se travou, hmyzem a rybami.

17.12.2023

Waree Kunchorn a Kunchorn Waree

Dva rozhodně rozdílní tvorové thajských moří. Waree Kunchorn je slon s hřbetními ploutvemi a rybím ocasem, zatímco Kunchorn Waree má z tohoto tlustokožce jen přední polovinu (hlavu a dvě nohy), druhou obdržel rybí. Ta jména by zaváděla i v překladu, znamenají totiž mořský slon a slon mořský.

17.12.2023

Kocha Puksa

Hlavu má tenhle thajský slepenec sloní. Tělo Garudy. Spodek labutí.

17.12.2023

Makalee Pon

Thajští poustevníci si kdysi opatřovali manželky opravdu přírodního původu. V tajuplném lese Himmapan totiž roste strom, z jehož zralých plodů se vylupují ženy.

17.12.2023

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny