 |
Dead Can Dance |
Jako u mnoha jiných kapel, i Dead Can Dance pro mně představuje především jedno album. V tomto případě Within the Realm of a Dying Sun (1987). Ne, že bych jiná neposlouchal, ale většinou jedno vyhrává. V mém soukromém žebříčku obliby kapel, nahrávajících u 4AD, se pak drží na sdíleném druhém místě, po Cocteau Twins a spolu s Clan of Xymox (plus Bauhaus, o jehož příslušnosti do Watts-Russellovy stáje jsem ale nevěděl).
Něco historie
Spolu se zmíněnými Cocteau Twins se Dead Can Dance stali nejznámějšími koni Watts-Russelova studia 4AD. A stejně jako u Cocteaus, i tady tvořila základ skupiny dvojice zpěvačka – muzikant, v tomto případě Lisa Gerrard a Brendan Perry.
DCD se narodila v Austrálii, v roce 1981, kdy ji dal dohromady punkový baskytarista Perry, jemuž se s kapelou Scavengers (později Marching Girls, ale ani to nepomohlo), prostě nevedlo. Změnil spoluhráče a změnil styl. Což se ukázalo jako výborný nápad. Spolu s Perrym (kytara) a Lisou hráli v novém seskupení ještě Paul Erikson (baskytara) a Perryho spoluhráč z Marching Girls Simon Monroe (bicí).
O rok později se kapela přestěhovala na druhý konec světa do Londýna. Vlastně jen její jádro, protože Erikson a Monroe zůstali raději doma. Brzy na to přišla smlouva s 4AD a krasojízda mohla začít. V osmdesátém čtvrtém vyšlo první album. Jako obvykle se neoriginálně jmenovalo podle kapely, v tomto případě to ovšem nevypadlo nijak tuctově, jméno kapely je originální samo o sobě. Deska obsahovala shrnutí čtyř předcházejících let.
Watts-Russel si Australany vybral do sdružení This Mortal Coil, (spolu s Cocteau Twins, například) na jehož první albu se podíleli dvěma skladbami. Stejný rok následovalo i vlastní EP Garden Of The Arcane Delights. Napřesrok, tedy léta páně 1985 následovalo druhé LP Spleen And Ideal, které vyskočilo na druhé místo britského nezávislého žebříčku. A zapsalo DCD do uší mnoha posluchačů. Ti si na další nové skladby pak museli nějaký čas počkat; přes dvě stopy na 4AD kompilaci Lonely Is An Eyesore až k už zmíněnému mému nejoblíbenějšímu albu Within the Realm of a Dying Sun. Následovala turné, práce na další desce (The Serpent's Egg, 1988) a filmová hudba pro Villarongasův El Nino De La Luna (1989), spojená s rolí pro Lisu Gerrard, která si ve snímku zahrála Georginu. Tvorbu pro film si zopakovali v devadesátém třetím, když složili a nahráli skladbu The Host of Seraphim pro snímek Baraka (1992). Ta se později objevila v několika dalších filmech, naposledy v Legend of the Guardians: The Owls of Ga'Hoole (Legendě o sovích strážcích).
Páté řadové album, nazvané Aion, se objevilo v roce 1990, načež vyrazila skupina na první americké turné. S velkým úspěchem jak u posluchačů, tak i u kritiků. První za oceánem oficiálně vydané album přišlo v devadesátém prvním a byla jím kompilace A Passage In Time. Američané ji přijali dobře. Ještě lépe pak Into the Labyrint, album vydané v roce 1993 a propagované velkou koncertní šňůrou.
Sólové album Lisy Gerrard The Mirror Pool (1995) předznamenalo konec. Turné po vydání desky Spiritchaser (1996) bylo na dlouho poslední možností, kdy bylo možno kapelu vidět a slyšet pohromadě.
Následovalo několik výběrů, jak už to bývá – a rok 2005, v němž se Dead Can Dance dali znovu dohromady. Uspořádali několik koncertů v Evropě a v Severní Americe. Všech jednadvacet vystoupení se dočkalo limitovaného vydání, každý koncert na dvou CD (plus evropský a severoamerický výběr). Víc nic. Že si s myšlenkou na další společné práce ale stále pohrávají, prozradil Brendan Perry v roce 2010 v rozhovoru pro bulharský hudební časopis.
Bylo by to jen dobře.
23.1.2011
Diskografie
Dead Can Dance (1984)
Spleen and Ideal (1986)
Within the Realm of a Dying Sun (1987)
The Serpent's Egg (1988)
Aion (1990)
Into the Labyrinth (1993)
Spiritchaser (1996)
Někde jinde
Povídání na slovenském Music Boxu
