Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třicátá sedmá

Valkýry

Valkýra

Patří mezi nejznámější ze skandinávských nižších mytologických bytostí. Krásné válečnice, které se na okřídlených koních snášejí po boji na bojiště, aby vybrané duše expedovaly do Valhaly. Po pravdě řečeno, mají toho na starosti mnohem více, dohlížejí na boj od jeho počátku, hlídají ty, kteří nesmějí padnout (aspoň prozatím). To vše dle požadavků samotného Ódina. Mimo boj potom posluhují bojovníkům na nekonečné hostině u stále prostřených stolů Valhaly, kde se řídí pokyny vrchní servírky a Ódinovy manželky bohyně Frigg.

Společně s nornami patří valkýry k dísám, ženským bohyním nižšího postavení. Některé jsou známy jmény, například Skuld, Skögul, Gunnr, Hildr, Göndul a Geirskögul, které se objevují v sáze Völuspa. V Grímnismálu jich Odin vyjmenovává hned třináct, kromě několika výše uvedených ještě Hrist, Mist, Skeggjöld, Brúdr, Hlökk, Herfjötur, Göll, Geirahöd, Randgríd, Rádgríd a Reginleif. Další už vypočítávat nebudu. Jisté je, že se k nim vztahuje značné množství pověstí, včetně některých podezřele známých, jako ta o třech krásných dívkách, koupajících se v jezeře a zanechávajících přitom na břehu své labutí oděvy. Což odhalí tři bratři, pojmou valkýry za manželky a později, v rámci pravidel žánru, o ně zase přijdou. Nejen v tomto příběhu jsou valkýry královskými dcerami, o původu těchto bytostí by se dalo vzhledem k pramenům polemizovat, pokud si neuvědomíme, že mytologie libovolného národa je kotel, do něhož jsou někdy bez ladu a skladu vhazovány nejrůznější ingredience a sbírána pěna, která se vytvoří na hladině. Není se tedy čemu divit, že se v jedné sáze dočteme o královských dcerách a v jiné o bohyních z rodu Ásů. Ani oněm rozličným příběhům. Proměna smrtelníků v božské bytosti pak není skandinávskou specialitou, je tu ale častěji, než jinde, používáno, příkladem budiž povýšení nebožtíků na elfy.

 

Jednou z nejznámějších valkýr je Brunhilda; její popularita je úzce svázána s nejpopulárnějším cyklem starogermánských pověstí, se známými Nibelungy. Jedna z verzí, proč byla uvězněna v hradě, obklopeném ohněm (případně v kruhu ohně), odkud ji Sigurd nebo chcete-li Siegfried, vysvobodil, vypráví taktéž o krádeži labutího odění. Když jednou bralo devět valkýr koupel, narazil na ně král Agnar, využil příležitosti, oděvy zabavil a vynutil si Brunhildinu spolupráci na válečném poli. Ódin však na to, že králi pomohla k vítězství, přišel a milou valkýru na dlouhá léta internoval. Až se dostavil hrdina, spící krasavici osvobodil, zamiloval se do ní, ona do něho, a protože to není pohádka pro předškolní děti, skončila celá historka Brunhildinou sebevraždou, když neunesla Sigurdovu lásku k jiné ženě. To všechno je ovšem jen malou částí velkolepého příběhu, který začal dávno předtím a ještě dlouho poté pokračoval.

18.1.2009

Rejstřík: Skandinávie

Eir

Někdy a někde bývá považována za jednu z valkýr, ale většinou se o ní hovoří jako o bohyni léčitelství. Svou dokonalou znalostí léčivých bylin zvládne oživit i mrtvé. Protože ve staré Skandinávii patřilo lékařství výhradně ženám, nelze se divit, že muže svému umění neučí.

18.1.2009

Rejstřík: Skandinávie

Aguap

Příběh mikronéského obra Aguapa můžete najít hezky nakreslený na jednom z poradních domů, zvaných bai, na Palauských ostrovech. Piktogramy vypráví vlastně docela klasickou historku o tom, jak se brzy po stvoření světa a jeho zanesení lidmi, narodil na ostrově Angaur jeden z rodu obrů. Jako každý takový rostl a rostl, nejprve mu spoluobčané museli neustále upravovat výšku domu, zvedat ho o jedno patro za druhým, jenže obřímu vývinu nestačili ani náhodou, takže Aguap se záhy dotýkal hlavou oblaků. Měl také tělu přiměřený apetit, pročež se nelze divit strachu Angauranů o vlastní život. Co se stane, až se obru nedostane běžného jídla? Nepustí se do nás? Blížící se krizi bylo třeba řešit a ostrované se rozhodli pro řešení radikální. Na náčelníkovu radu nasbírali dříví, složili ho u Aguapových nohou a obra prostě a jednoduše upálili. Zřítil se do moře, kde ho v jisté podobě můžete vidět i dnes. Stejně jako v jiných obřích kauzách, i tady posloužilo mrtvé tělo coby stavební materiál: vznikl z něho největší palauský ostrov Babelthuap. Místní obyvatelé dodnes poukazují i na detaily, jako je poloostrov Ngaregelong, proměněný z obrovy hlavy, či kraj, zvaný Arai, který byl původně Aguapovými zády.

25.1.2009

Rejstřík: Obři Mikronésie

Nareau, Na Atibu a Nei Teuke

Mikronéské Kiribati je domovem tak trochu zvláštního stvořitelského mýtu. Místní demiurg Nareau, zvaný Pavoučí pán (pavoučí stvořitelé jsou vlastní celé Mikronésii), totiž po vybudování světa ze škeble, stvořil jako další v pořadí z písku a vody lidskou dvojici Na Atibu a Nei Teuke. Nic zvláštního, dalo by se říct. Taky není, až na to, že rodiči dalších bohů jsou právě oni. Mezi jejich hojné potomstvo se s hrdostí počítají synové jako Na Kika (bůh chobotnicový), bůh vln Te Nao, mořský had Ruki nebo bohyně Nei Marena. Už v mytologické podobě tu Mikronézané přiznali etnografickou pravdu, totiž, že lidé tvoří bohy a nikoliv bozi člověka.

Naureau se v pavoučí podobě objevuje na světě dodnes. O původní tělo – nebo o jedno z božích těl – přišel při přípravě světa pro příchod skutečných lidí. Vypráví se i verze, kdy tuto oběť přinesl Na Atibu, ale výsledek je stejný. Ať už jednoho či druhého, posloužily jejich tělesné orgány k dokončení vesmíra, jak ho známe. Pravé oko se stalo Sluncem, levé Měsícem, z mozku hvězdy. Končetiny, rozhozené po oceánu, se proměnily v ostrovy, kosti v kmeny stromů.

25.1.2009

Rejstřík: Mikronésie

Ani

Ani je mikronéský výraz pro duši zemřelého, takže by spíš patřil do překladového slovníčku (kdyby tu nějaký byl), jenže to bych nemohl upozornit na specifikum, týkající se tamního podsvětí.

To, že Mikronésané obývají malé ostrovy, rozhodlo o dislokaci ráje a pekla, obojí je dole pod mořským dnem. Na tom není nic zvláštního, ani na faktu, že čistotní domorodci přisoudili svému peklu tu nejšpatnější ze špatných vlastností, totiž neuvěřitelnou špínu. Z našeho pohledu je kuriózní výběr duší pro to či ono místo. Žádné dobré či špatné skutky (dokonce ani neúcta k hygieně) pro vás coby obyvatele mikronéských atolů nemají význam. U brány do ráje, zvaného paset, stojí komise ve složení jeden muž a jedna žena, a každou ani vyzkouší ze zpěvu. Měli jste zaživa hudební sluch? Sláva, nastupujete do pasetu, místa obvyklých věčných radovánek. Krákáte jako vrána? Smůla, nebe pro vás není, míříte do pekla, čili pueliku.

Víte co? Pro jistotu se hned teď půjdu přesvědčit, že ta voda nedaleko je stará dobrá Lužnice a ne Tichý oceán, protože jinak to mám dopředu spočítané.

25.1.2009

Rejstřík: Mikronésie

Uzon

Kaldera v Údolí gejzírů v kamčatské rezervaci Kronockij zapovědnik nese jméno dobromyslného ducha, který kdysi v té oblasti žil. Protože měl rád lidi, staral se Uzon o sopečnou činnost toho kraje, uklidňoval zemi i vulkány. Měl však strach ze zlých duchů, a proto jednal skrytě a především dobře strážil tajemství svého příbytku na vrcholu hory. Raději ji ani neopouštěl. Jenže potom se v příběhu objevila – jak už se stává, stávalo a stávat bude – žena. Krásná korjacká dívka jménem Najun. Uzon se bezhlavě zamiloval, Najun také nebyl lhostejný, dali to dohromady a dívka se nastěhovala do hory. Dál to pokračuje v dokonale klasických kolejích: po několika letech se Najun začalo stýskat po lidech. Milující manžel, který ženušce dělal co jí na očích viděl, roztrhl horu, aby do ní mohly návštěvy, návštěvy se začaly dostavovat v hojném počtu a Uzonova adresa se brzy stala veřejnou. Takže se ji dozvěděli i ti zlí démoni, kterých se Uzon obával. Netrvalo dlouho a dobromyslný duch kraje se proměnil v kámen a jeho hora v údolí. Obojí můžete dodnes vidět, jenže rezervace se rusky neřekne zapovědnik jen tak pro nic za nic, takže o exkurzi do těch míst může většina lidí jen snít.

1.2.2009

Rejstřík: Sibiř

Nefilim

V českých překladech Písma svatého je nenajdete, protože Nefilim, potomci synů Božích a lidských dcer, jsou v nich překládáni, ať už jako zrůdy (ekumenický překlad), nebo prostě obři (Bible kralická). Obry skutečně byli. A s jejich zrůdností to nejspíš nebylo nijak žhavé, aspoň do určité doby. Jedním dechem byli totiž označováni i za muže na slovo vzaté, bohatýry.

Za otce Nefilim bývají považováni padlí andělé (pozdější čerti), to ale může být jen zastírací manévr, vysvětlující pozdější lidem nepříjemné chování. Faktem je, že jeden z vysoce postavených andělů jménem Shemhazai vedl na Zemi výpravu, mající za úkol vzdělávání lidských bytostí. Nakolik byli úspěšní, (a v jakém oboru poznání vlastně pracovali) není tak docela jasné, jisté je, že několik století trvající mise se zcela logicky projevila ve vztahu misionářů k domorodcům, respektive domorodkyním. Dopadlo to, jak to nejspíš dopadnout muselo, na svět přišli Nefilim. Velcí, zruční, hrdinní – a hříšní. Taky, vzhledem k fyziologii, pořádně hladoví. Nakrmit obrovské žaludky nebylo jednoduché a při úrovni tehdejší rostlinné i živočišné výroby záhy taky nebylo čím. Pročež se Nefilim pustili přímo do lidí. To nezůstalo bez odezvy na nejvyšších místech. Do přímého konfliktu se ovšem nebesa pouštět nechtěla, takže archanděl Gabriel pak lstí poštval obry proti sobě a ti se v občanské válce vyhladili navzájem.

8.2.2009

Rejstřík: Židé

Krsnik a Kudlak

Jedno ze jmen, přináležící Svarožičovi, přichází od jižních Slovanů, kde se tento bůh druhé generace později stal králem a národním slovinským hrdinou, to když dle pověstí porazil Mongoly. Ale zajímavější a z téže oblasti pocházející krsnik, je slovinský čaroděj, který se za noci mění ve zvláštní zvíře, aby sváděl nesmiřitelný boj s protivníkem jménem kudlak. Ano, opět jsme u Dvojníka, představy prazvláštně prostupující všemi kulturami a civilizacemi, jaké kdy na naší planetě vznikly.

Sama proměna odpovídá obvyklému principu: ve zvíře – v tomto případě bílé – se zhmotňuje čarodějova duše, zatímco on sám spí. Barva kudlakova alter ega je pochopitelně černá. Dualistický boj je pak zcela jasně identifikovatelný jako odvěká srážka Dobra a Zla; má odvrátit démony se zlými úmysly a zajistit dobrou sklizeň, štěstí a bohatství.

Původ obou sort čarodějů je deterministický: pokud se narodí dítě s embryonální blánou na hlavičce, stane se jedním z nich. Kudlak za nocí (kromě již zmíněného zápasu) útočí na lidi a škodí, po smrti se pak stává upírem, krsnik naopak pomáhá. Definitivní určení typu pak závisí na barvě blány. Bílá či průhledná – krsnik, tmavá nebo červená – kudlak.

8.2.2009

Rejstřík: Slovinsko Dvojníci

Dolja a Nedolja

Tahle dvojice patří ke slovanským démonů osudu a objevuje se v Polsku a Rusku. Dolja je obvyklým strážcem, který se o přiděleného člověka stará od kolébky do hrobu. Měl by přebývat za pecí a vypadat jako malá stařenka (občas naopak jako hezká slečna). Nedolja je šedovlasá babizna v rozedraném hábitu; původně jsou obě jedinou bytostí s různými jmény a chováním podle nálady. Nedolju je třeba zmrskat, zkrocená a ponížená přestane škodit a začne se snažit. Obě (nebo jedna dvojí) představují osud, který je člověku předepsán. Dolja je starostlivá, hlídá děti, zavlažuje pole, nahání zvěř a kupce. Bez ní by byl člověk ztracen. Nedolja (čili dolja líná a nesvědomitá), mnohdy nehne pro svého svěřence ani prstem, její magická moc za moc nestojí a víc, než životní peripetie přiděleného člověka, ji zajímá vlastní vzhled. I když se ani jedné z uvedených nelze zbavit, přece jen se časem ukázalo, že nic není definitivní, takže se díky životním příběhů těch, kteří si nezoufali a předpovězenému osudu se vzepřeli, stala nedolja vychovatelnou. Brachiálním násilím, jak už bylo výše řečeno.

Variantou výše uvedené dvojky, jen geograficky dislokovanou mezi Slovanstvo jižní, jsou sreća a nesreća. Sreća coby krásná dívka, předoucí zlatou nit, dává na svého klienta pozor po celý jeho život, jako slušně vychovaný strážce se věnuje i jeho majetku. Líná a ošklivá babizna nesreća zasluhuje stejný osud jako nedolja, čím dřív se jí člověk zbaví, tím lépe.

15.2.2009

Rejstřík: Polsko Rusko Jižní Slované Démoni osudu

Bída

Zlé protějšky dvou předchozích čtenářům českých pohádek jistě připomněly Bídu ze známé historky o Štěstí a Rozumu. Je to folklórní alibistická personifikace vlastní neschopnosti (či schopnosti neudržet majetek), objevuje se v podobě jednooké babizny nebo vyzáblé dívčiny bledých tváří. Těžko se jí zbavuje, ale opět to jde.

Ruská jednooká bába – bída, zvaná licho je nebezpečnější. S tou když se člověk osobně setká, může počítat i s tělesnou újmou; většinou se týká ztráty některého z párových lidských orgánů či končetin.

Maloruští zlydni, byť mají jméno podle časového určení, jsou démony špatného osudu, kteří se nevážou na konkrétní osobu (tudíž je nelze seřezat jako výše uvedené), ale ke konkrétním místům.

15.2.2009

Rejstřík: České země Rusko Démoni osudu

Zimnice

Démon této nemoci se tu před lety už objevil, a to pod jménem lichoradka, ale Zimnice je bubákem tuzemským, takže si zaslouží vlastní heslo, byť krátké. Jde o další z dnešních vyzáblin ženského vzhledu, žluté kůže a zapadlých očí, s neúplnou sadou zubů, zkrátka vzhledu vážně nemocného člověka. V bílém rouchu číhala o půlnoci na křižovatkách nebo u božích muk.

15.2.2009

Rejstřík: České země Démoni osudu

Fear Liath More

Žije na vrcholku Ben MacDhui, jedné ze šestice velkých hor skotského pohoří Cairngorm. Tři metry vysoký, chlupatý, s dlouhýma rukama. Chlupy barvy hnědé, i když se mu anglicky říká Grey Man, čili Šedý muž. Ano, i sever Británie má svého sněžného muže.

Včetně stop, podezřele podobných těm z Himalájí, nebo ze Severní Ameriky. Mnohem zajímavější, než tuctový yetiovský vzhled, jsou ovšem blízká setkání trochu zvláštního druhu; zatímco kryptozoologickým horským modlám bývá (většinou) přisuzován původ toliko animální, Fear Liath More je dle pověstí bezesporu tvorem nadpřirozených schopností. Jak jinak vysvětlit to, že i když ho lidé nespatřili, cítili jeho fyzickou přítomnost? Nejde o náhlé pocity zvláštního strachu, ba paniky, které se návštěvníků Ben MacDhui tu a tam zmocní. Očití svědkové (i když tento termín v tomto případě tak trochu nesedí), hovoří přímo o hmatatelném ledovém dotyku. Občas se projevuje zvláštními zvuky či nesrozumitelným zpěvem, někdy jsou slyšet jeho kroky, v každém případě, ať už se jeho přítomnost projevuje jakkoliv, vždy je doprovázena hrůzou.

22.2.2009

Rejstřík: Skotsko

Jokinam

Zatímco čeští vodníci schraňují dle lidového vyprávění dušičky utopených v hrnečcích s pokličkou, čímž pro ně veškerá starost a zábava končí, východoafrický bůh Jokinam, sídlící v Albertově jezeře, je využívá jako pastevce svých podvodních krav.

1.3.2009

Rejstřík: Voda Východní Afrika

Čac Uyab Xoc

To mayský Velký strašný žralok, bůh ryb, díky jemuž se lidé mohou dobrat obrovských úlovků, má – na rozdíl od předchozího – k utonulým rybářům jiný přístup: žádné zaměstnání, žádné hrníčky, prostě se jimi živí.

1.3.2009

Rejstřík: Mayové Moře

Hatmehet

Coby ochránkyně rybářů (i ryb), se nejspíš třetí dnešní návštěvnice nechovala jako její zaoceánský kolega. Uctívali ji v nilské deltě v dobách slávy starověkého Egypta, kde byla První z ryb, zobrazovaná mnohdy dle tehdejšího zvyku s lidským tělem a zvířecí, tady zcela logicky rybí hlavou, dokonce patronkou města Džedet.

1.3.2009

Rejstřík: Egypt

Kanassa

Stvořitelé mívají někdy při své záslužné práci potíže, to už sebou jejich úděl nese. Problém jihoamerického Kanassy, uctívaného kolem řeky Xingu, tkvěl v jednoduchém faktu, totiž že na svou práci neviděl. Za vše mohla ona obvyklá nekonečná temnota, jaká při vzniku světa panuje A ohnivá moucha, která mu odmítla prozradit své tajemství.

Ve snaze pořádně si na věci posvítit, sledoval Kanassa paprsek světla, který objevil v bahně na říčním břehu, jenže zdroj to nebyl příliš silný a bůh na něho nechtěně šlápl. Což mu paprsek oplatil bolestivým kousnutím, protože měl na druhém konci tlamu plnou zubů – byl to totiž krokodýl, který vzápětí zmizel ve vodě. Odnesl si pro budoucí pokolení plochý ocas.

Zatracená práce.

Naštěstí tu ještě byl král supů Ugwvucuengo, další, kdo tajemství ohně a tím i světla, znal. Kanassa se sebral, nakráčel k k němu, chytil supa za nohu a odmítl ho pustit, leda že by mu pták z nebes přinesl žhavý uhlík. Což se stalo. Bůh rozdělal oheň, jenže sotva se objevily první plaménky, začaly žáby z nedaleké řeky cákat vodu a snažily se je uhasit. Kanassa tedy s pomocí hada přestěhoval oheň do bezpečné vzdálenosti a udržel ho, čímž se postavil po bok řeckého Prométhea a dalších, jim podobných hrdinů, kteří navzdory bohům, osudu či přírodě získali a předali lidstvu tento zásadní vynález.

15.3.2009

Rejstřík: Stvořitelé Brazílie

Maheo

Čejenský Stvořitel Maheo postupoval při budování světa podle podezřele známého předpisu: v prvotní prázdnotě vytvořil prvotní vody, z bláta následně zemi, načež poskytl žebro lidské ženě, čímž nechal vzniknout člověčímu rodu.

Zvláštní? Ale kdeže, to jen původní mýtus nasákl importovaným křesťanstvím.

15.3.2009

Rejstřík: Stvořitelé Pláně a Středozápad

Komukums

Třetí dnešní Stvořitel je také z Nového světa. Je jím Komukums, který se zasloužil o existenci všehomíra podle oregonských Modoků. I on použil bláto, to když seděl na břehu tehdejšího světa, jež představovalo jezero Tule. Vyrobil pevnou zemi, osadil ji flórou a oživil faunou, načež si unavený lehl do díry, kterou vyhrabal do dna jezera a zdříml si.

Patrně tam spí dodnes.

15.3.2009

Rejstřík: Stvořitelé Severozápad Severní Ameriky

Próteus

Próteus

Poseidonův syn (jeho matkou nebyla, jak už je v řeckých mýtech zvykem, legitimní manželka Amfitríté, ale nymfa Náida) je dodnes známý jednak svou skvělou schopností měnit podobu a za druhé dokonalým věšteckým umem. Budoucnost prozrazoval velmi nerad a pouze pod hrozbou násilí, právě proto byl tak dobrý v přeměňování. Ve své pravé podobě vypadal jako nerudný stařec, žil na ostrově Fáru a coby podmořský pastevec se staral o Amfitrítina rybí a tulení stáda. Některé prameny mu přiznávají manželku Psamanthu a dceru Eidotheu.

Dnes nejznámější vystoupení otce a dcery nalezneme v košatém příběhu trójské války, respektive v pokračování tohoto starověkého bestselleru, v Homérově Odyssei. Eidothea tu pomáhala hrdinovi od Tróje, který zoufale putoval Středomořím a nemohl trefit domů. Ne, nebyl to Odysseus, ale Meneláos; ithacký král nebyl zdaleka jediný poválečný cestovatel, ono těch několik stovek kilometrů cesty domů představovalo obrovské problémy pro většinu čackých řeckých vojevůdců. I Meneláos bloudil od města k městu a z přístavu do přístavu, putování trvalo osm let, až potkal nymfu, která mu poradila co a jak:

Cizinče, já ti to řeknu a úplnou pravdu ti povím.

Jakýsi mořský stařec sem chodívá, neznalý mýlky,

Próteus nesmrtelný, bůh egyptský; celého moře

zná on hlubiny všechny a poddán je Poseidonovi;

ten je, jak říkají lidé, můj otec a já jeho dcera.

Tohoto kdyby ses mohl tak zmocnit nějakou léčkou!

On by ti naznačil směr tvé pouti a délku té cesty,

jakož i to, jak domů se navrátit rybnatým mořem.

Meneláovi muži se podle její rady navlékli do tuleních kůží a skryli se v Amfitrítině stádu. Lapli věštce, který se ovšem bránil:

Avšak nepustil z mysli své záludné úskoky Próteus:

ve lva s mohutnou bradou se proměnil nejdřív a potom

pardálem stal se a hadem, pak velikým kancem a hned zas

v košatý vysoký strom a v plynnou vodu se měnil.

Nechme Homéra spáti a dopovězme vlastními slovy (bude to kratší). Nakonec to věštec přece jen vzdal a prozradil Meneláovi, že dokud neusmíří bohy (což měl učinit v Egyptě), má smůlu. Král (který po svém bratru Agamemnónovi zdědil casus belli trojské války, čili krásnou Helenu) tak učinil, a jižní vítr ho brzy nato dopravil k rodným břehům.

22.3.2009

Rejstřík: Řecko Moře

Boitatá

Boitatá je dvojitým obyvatelem pověstí brazilských. Dvojitým proto, protože existují dvě varianty, byť s jedním společným jmenovatelem. Tím je oheň.

První boitatá vypadá jako býk; je to ovšem hovězí s nepříjemným zvykem chrlit plameny a původem je – jak to tak někdy chodí – duchem hříšné osoby. A ten druhý má pro změnu vzhled obrovského ohnivého hada, žijícího v řekách, kde a odkud útočí na stejný biotop obývající běžné zvířecí druhy, aby jejich energií udržoval svůj oheň. Když jste povahy plamenné a bydlíte ve vodě, může to být někdy problém.

29.3.2009

Rejstřík: Brazílie Lidští démoni Element ohně Element vody

Gramadeveta

Přeskočím půl světa k jihoindickým Tamilům a ke stvořením ne tak nebezpečným, jako předchozí. Právě naopak. Gramadeveta jsou strážní duchové, dávající pozor na pole a odhánějící od venkovanů bacily. Kde přebývají lze snadno poznat, podle kamenů, které Tamilové nabarvili na červeno.

29.3.2009

Rejstřík: Indie Ochránci

Phajanak

O nějaký ten tisíc kilometrů dál, v Thajsku, v řece Mekong, žije obrovský (jak jinak) had jménem Phajanak. Chová se způsobem obvyklým démonům tohoto elementu, topí plavce, stejně jako naši i jiní vodníci. Za stejným účelem, jako nedávno zmíněný africký Jokinam: obstarává si touto poněkud drsnější náborovou kampaní služebnictvo.

29.3.2009

Rejstřík: Thajsko Element vody

Galloping Harry

Strašidlo lidského rodokmenu tu už dlouho nebylo, takže jsem na dnešek jedno pozval. Působí v severní Anglii, v troskách sídla zvaného Workington Hall. Chová se podle klasických profesních zvyklostí, děsí především zvuky a nehmotnou přítomností. Harry Curwen, někdejší zdejší pán ovšem nezačal strašit hned po své smrti, jak bývá dobrým zvykem, ale až poté, co byl jeho rodinný portrét obrácen tváří ke zdi. A od té doby nedá pokoje. Ctihodný reverend P.L. Curwen v roce 1950 například pozoroval, jak se zničeho nic otevřely dveře knihovny a cosi vešlo do místnosti; vzápětí na to se rozeštěkali psi. Často jsou také slyšet nárazy strašidlácké hlavy o schody – to jak po nich jistá Francouzka ve snaze dobrat se curwenských šperků, kdysi vlekla nemocného Harryho, aby ho co nejrychleji dorazila. K ničemu jí to stejně nebylo, nakonec prý zahynula v moři při ztroskotání.

5.4.2009

Rejstřík: Duchové Anglie

Kamenná Johanka

Vlastenecky přidám ještě jedno strašidlo tuzemské. On to žádný revenant vlastně není a do Bestiáře vklouzl zadními vrátky. Nic nedělá, nikoho neděsí, jen ztuhle zírá. Je jím za trest zkamenělá paní Johanka z Kravař; protože v petrifikované podobě neslouží jen jako memento ostatním, ale tento stav je součástí jejího vlastního trestu, přece jen ji do sbírky zahrnu.

Johanka z Kravař, paní na Plumlově, bývala přičinlivá dáma, která ráda vyšívala a pletla, byla šikovná, ale manželovi, Heraltovi z Kunštátu, začalo věčné povídání o vzorech a vlně lézt na mozek. Řešil to jako každý takový, zdržoval se doma pokud možno co nejméně. Jak se tak toulal krajem, seznámil se s kovářem a jeho dcerou, což nemohlo dopadnout dobře. Zvláště, když se doma pochlubil, jak to děvče také umí pěkně vyšívat.

Paní Johanky se to samozřejmě dotklo. A nejen dotklo, začala žárlit. Jen co manžel odjel na několikadenní lov, pozvala děvče na Plumlov – a dál už to bylo jako v pohádce (až na ten konec). Kovářka skončila v komůrce, dostala látku a nitě a měla se předvést. I když byl materiál z pochopitelných důvodů značně nekvalitní, dokázala dívka, že kromě mládí a krásy na její straně stojí také větší um. Johanka se o výsledku noční práce vyjádřila velmi zdrženlivě a naložila kovářce další díl.

Se stejným výsledkem.

Zuřící Johanka poznala, že pokud se neuchýlí k úskoku, prohraje. Poručila tedy dívce, ať do rána vyšije stuhu, s níž by se dal obtočit celý zámek.

„A pokud to nedokážeš, nechám tě utopit!“ pohrozila ještě.

Děvče dělalo co mohlo, vyšilo modrou stuhu nádhernými pomněnkami, ale boží ani pohádková pomoc nepřišla, ráno byl notný kus hotový, ale ještě více ho samozřejmě zbývalo.

Johanka se kovářce zle vysmála a obvinila ji z lenosti. Konečně se cítila jako vítěz. Jenže zoufalé děvče na ni pohlédlo a řeklo: „Víš sama, že za jednu noc se taková práce zvládnout nedá. Udělalas mi to schválně, tak ať sama nepřestaneš nikdy vyšívat, ani po smrti.“

Načež se na nedokončené stuze oběsilo.

Když se pak pan Heralt vrátil a dozvěděl, že kovářova dcera byla povolána na zámek a od té doby ji nikdo neviděl, vytáhl z manželky, že dívku zavřela do komůrky.

Prý tam ještě vyšívá, protože nedokončila zadanou práci. Ale za zamčenými dveřmi nikoho nenašel, jen horu pomněnek. Dívčino tělo zmizelo.

Plumlovská paní od té doby jen vyšívala a vyšívala, i když ji to samotné už lezlo krkem. Ale kletba je kletba. Když jí pak jednou u rybníka, v němž chtěla dívku nechat utopit, upadlo klubíčko, zkameněla a od té doby čeká na vysvobození.

Jaro co jaro pak musí za trest koukat, jak kolem ní rozkvétají pomněnky.

5.4.2009

Rejstřík: Duchové České země

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist