Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá druhá

Satori

Satori

Možná to slovo znáte.

Překládá se jako Osvícení, Poznání, či Probuzení. A popisuje duchovní stav, jehož by rád dosáhl vyznavač zenového buddhismu.

Slova jsou ovšem jen pomůcky, určené k identifikaci, ať už předmětů, vjemů nebo představ. Proto si z výkladového slovníku vybereme pro toto místo příhodnější definici. Byť se ke zmíněné ještě vrátíme.

Satori je horský démon z prefektury Gifu (ostrov Honšú). Dalším překladem totiž může být i Vědomí, a takto vyloženo, ukazuje na schopnost chlupatého, opici podobného muže číst myšlenky.

Vypráví se občas, že je to nedospělá forma některých bohů hor, která se v této podobě seznamuje se světem, kromě neskonale rychlejší mimosmyslové komunikace má ovšem průzkum kolemjdoucí hlavy často ryze praktický a nebožský účel: satori se ujišťuje, zda je vybraný jedinec vhodnou kořistí. Neboť jde o lidožrouta. Inteligentního, ale – nebo právě proto – obezřetného a lekavého. Kdyby mu snad mohlo být ublíženo, raději uteče. Říká se tedy, že nejlepší obranou je právě ono zenové Prozření, případně skrze něj dokonale vyčištěná mysl. Ta potom dokáže horského démona zmást. Nebo vám umožní antropofága nepozorovaně udeřit, což ho přiměje k bezhlavému ústupu.

Rodilým horalům se satori obvykle vyhýbá, nebo je nechává na pokoji. Ať už se to vysvětluje jakkoliv, je to logické: stejně jako například u vodníků různé provenience, lidé znalí daného prostředí prostě vědí jak se ochránit před maléry přirozenými i nadpřirozenými. Náš démon také líčí na osamělé ženy. Jak na nějakou poutnici bez doprovodu narazí, unese ji do hor a znásilní.

 

Satori, nakreslený Masasumim Ryūkansaijinem do knihy Kyōka Hyaku Monogatari:
by 竜斎閑人正澄 (Japanese) (scanned from ISBN 978-4-336-05055-7.) [Public domain], via Wikimedia Commons

29.3.2015

Nure-onna

Dívčí hlava na předlouhém hadím těle, ozdobená překrásnými vlasy, to je Nure-Onna. Dlouhá – podle psychického stavu pozorovatele – až několik set metrů, objevuje se často na pobřeží, kde si jako mnoho vodních i mořských panen upravuje účes. Jako ony ráda tou péčí na sebe upozorňuje, zatímco ale vodní Evropanky v té špatné větvi vyprávění obvykle pozorovatele utopí, tahle Japonka mu dlouhým hadím jazykem vysaje krev.

29.3.2015

Iso-onna

Příbuzná vodnice Nure-onny. Též upírka z pobřeží, jen to hadí tělo jí chybí. Narazit na ni lze na kamenitém pobřeží, obzvláště na Kjúšú, kde pomocí smyslného pohledu, až na paty dlouhých vlasů a vlhkého oděvu, jež se lepí na dokonalé tělo, líčí na kořist. Zírá přitom zasněně do vln nebo líbezně prozpěvuje. Muž, který ji osloví, se dočká následujícího: je paralyzován jekotem, omotán vlasy, utopen v moři a zbaven krve. Skrze ony dlouhé vlasy.

Někteří tvrdí, že od pasu dolů krásná a svůdná Iso-onna není, zmíněná polovina je duchově průhledná. Když si toho všimnete, bývá už ale obvykle pozdě.

29.3.2015

Ubagabi

Straší na březích řek, je to ovšem bubák charakteru ohnivého, ne vlhkého. Někdy se objevuje v podobě kuřete, většinou ale za deštivé noci vystupuje jako ohnivá koule zvící třiceti centimetrů, obdařená ženskou tváří. Původně totiž bývala obyčejnou ženou. Chudou ženou, která ukradla olej z chrámových lamp. Taková svatokrádež nesmí zůstat nepotrestána a také nezůstala, odhalená zlodějka v hanbě sama skočila do vody, neutopila se ovšem, ale proměnila ve strašidlo.

Když na své noční pouti narazí na člověka, obvykle se mu objeví u ramene. Pokud se poutník lekne a odstrčí ji, pak může očekávat, že do tří let zemře. Ignoruje-li zjevení (či na něj rovnou zakřičí: „Abura-sashi!, Zlodějko oleje!“), ohnivý přízrak se bez následků vypaří.

29.3.2015

Jednooký zajíc

Poklady lze nalézt v podstatě kdekoliv. Nejčastěji na místech, kde by je člověk nehledal, protože smysl depotu je cennosti ukrýt na bezpečném místě, ne tam, kde o ně může kdokoliv zakopnout, nebo kde začne šťourat, jakmile se o pokladu dozví.

V legendách ale mají poklady své pevné pozice.

Snad nejčastěji hradní sklepení. Není to tak docela nelogické, v nudné skutečnosti ale statisticky málo pravděpodobné. Počet panských sídel, či fortifikačních staveb vysoce převyšuje počet reálně ukrytých pokladů. Ve světě pověstí ovšem takřka každý hrad, zříceniny dokonce prémiově, skrývá nějaké to cenné tajemství.

Takovým je i Hoštejn, stojící nedaleko Zábřeha. Přesněji řečeno stávající nedaleko tohoto města. Dnes už na vršku nad stejnojmennou vesnicí stojí pouze památník z dob mnohem modernějších, jehlan, postavený po první světové válce a oslavující dokončení železniční trati. Té padla za oběť většina trosek někdejšího středověkého hradu, který se patrně nikdy nevzpamatoval ze své účasti v husitských válkách; byl dobýván jako sídlo kališníků i coby majetek pána katolického. Historie to byla dozajista bouřlivá, leč z našeho pohledu vedlejší (byť pravděpodobně inspirující, jak uvidíme).

Z které její části pochází hoštejnský poklad, není jasné. Už jako zřícenina sloužil navíc hrad v šestnáctém století jako úkryt místní lupičské bandy, možností je tedy několik. Pověsti ale existenci ukrytých cenností potvrzují, včetně obvyklých zábran.

Čímž se konečně dostáváme k podstatnému: k místní strašidelné ochrance. Tvoří ji – kromě Bílé paní, která má ovšem tendenci polohu pokladu spíš prozrazovat – jednooký zajíc. Prý, podle některých, narážka na jednookého vojevůdce husitských vojsk Jana Žižku.

Zajíc je ovšem zvíře magické i bez tělesných nedostatků. Přeběhlo-li toto zvířátko člověku přes cestu, následovala ho smůla. A zajíc, který si v létě dovolil navštívit vesnici, vyvolal paniku, neboť vyděšení venkované čekali neštěstí většího rozsahu, obávajíce se především požáru.

5.4.2015

La Corriveau

Pan Dubé a La Corriveau

Marie-Josephte Corriveau žila v osmnáctém století v Kanadě – tehdy ovšem v Nové Francii. Tento politický útvar skončil ve stejném roce jako odešla ze světa i zmíněná dáma: v roce 1763. V obou koncích se angažovali Britové; zatímco sedmiletou válku rozebírat a hodnotit nebudeme, soud nad paní obviněnou z vraždy manžela nám přísluší. Zážitek ctihodného pana Dubé, jehož povahu prozrazuje doprovodná ilustrace, ji totiž přivedl do naší sbírky.

Quebecká kráska se poprvé provdala v šestnácti za mladého pohledného farmáře. Legenda praví, že ji brzy začal nudit, strohé matriční záznamy ovšem dokazují, že porodila panu Bouchardovi tři děti, než tento spadl s koně a zahynul. A dodává – ta pověst – že příčinou smrti byl tupý předmět v ruce paní Bouchardové, vláčení za koněm pak jen likvidací stop. V každém případě se Marie-Josephte Bouchard, née Corriveau, po osmnácti měsících vdala znovu, za Louise Étienna Dodiera. Manželství nemělo zdaleka takové trvání jako předchozí, neuběhl dlouhý čas a z paní Dodiérové byla opět vdova. Znovu přičiněním koně.

Nebo sekery, jak se záhy ukázalo.

Soudní proces, který byl vlastně důsledkem předchozího jednání o jiném trestném činu, přenecháme historikům zločinnosti, soudní i policejní praxe, přejdeme ho strohým: Vinna, a sdělením rozsudku: poprava oběšením. Tresty britské justice té doby bývaly opravdu exemplární – tělo vražedkyně bylo po exekuci vystaveno v kleci u rušné komunikace.

A bylo vystaráno. Zločinci jsou obzvláště vhodným materiálem pro posmrtné trápení (ať už sebe sama, či okolí), tělo Marie-Josephte se sice po určeném čase dostalo do země, ale jak bylo pozorovateli potvrzeno, její duch, včetně zmíněné klece) začal strašit. Už vystavena u cesty prohlížela si její mrtvola v noci žhnoucím očima kolemjdoucí a pokoušela se na ně sáhnout rozkládajícíma se rukama. Když se pak zbavila skutečné fyzické existence, začala vstávat z hrobu a vracet se k cestě.

Spatřil pak jedné noci vážený pán François Dubé nad řekou Svatého Vavřince, v jejímž okolí se strašení odehrávalo a která se teprve tímto případem stala pro příběh důležitou, modrá světýlka. Též tančící bubáky. Znepokojilo ho to, než ovšem mohl odvážně či opatrně vyrazit na další cestu k domovu, objaly ho zezadu kostlivé paže.

„Přenes mě přes řeku, Dubé,“ uslyšel děsivé šeptání, „Jenom poctivý křesťan jako ty mě může pomoci přes vodu. Já sama to nedokážu.“

Poctivý křesťan začal na ta slova ječet a volat všechny svaté, až padl jako podťatý a v hlubokých mdlobách zůstal ležet na cestě až do rána, kdy ho našla vlastní manželka.

Strašit lidi s dobrou pověstí se nevyplácí; historka nebohého pana Dubého se rychle roznesla Quebecem, a síla té fámy přinutila úřady jednat. Na ducha mrtvé vražednice, jíž pověst v té době už přisoudila hned sedm odpravených manželů, byl povolán kněz, aby ho odkázal do patřičných mezí.

 

Scénu neopakovatelného zážitku pana Dubé s quebeckým duchem nakreslil pro Les Anciens Canadiens Philippa Auberta de Gaspé
Henri Julien [Public domain], via Wikimedia Commons

12.4.2015

Silky

Mostu v Black Heddonu (to je vesnička nedaleko Stamfordhamu v anglickém hrabství Northumberland) se někdy říká Silkiin. To proto, protože na něm straší přízrak dámy v černých hedvábných šatech (odtud jméno). Jejich šelestem děsívala koně, které přes most jejich jezdci vedli. Sedala zničehonic za muže v sedle – pocit někoho za zády je obvyklá detekce bubákovy přítomnosti – zašustila a když se jezdci podařilo vyplašené zvíře zvládnout, potěšená tou chvilkou zběsilé jízdy, se spokojeně vypařila.

Někteří tvrdí, že Silky bývala kdysi čarodějnicí, která žila v nedaleké chatrči na břehu, jiní od sebe obě striktně oddělují, byť jí také přiznávají lidský původ. Jisté je, že zmíněný most sice patřil mezi její oblíbená působiště, ne však mezi jediná. V několik mil vzdáleném Belsay rozbíjela ráda za nocí velké kameny a přivolávala bouři, šlo jí ovšem jen o hluk, neboť jak pozorovatelé potvrdili, bouře neohnula ani stébélko a kameny byly ráno také celé. Pod tamní skalou také ráda sedávala pod stromem; tomu místu se říká Silkiino křeslo, ačkoliv jde spíš o poctu či chytrý reklamní tah jednoho z pozdějších majitelů belsayského hradu, který se rozhodl – ač už v těch místech Silky nikdo dlouhá léta neviděl – její památku uchovat.

12.4.2015

Știma banilor

Strážci pokladů se objevují v mnoha podobách. Pokud jde o rumunského zástupce této profese, pak to není jen šířeji pojatý úvod, který má představit povolání v celé jeho šíři černých kocourů, kamenných soch, neviditelných duchů i dalších, ale platí doslova. Știma banilor na sebe opravdu berou nejrůznější podoby. Od starší osoby v bílém s dlouhým plnovousem (typ Muž) nebo dlouhými copy (typ Žena), přes psy, vlky, lišky, kozy, telata až k listí, či klackům. Jak vidno, jde tedy o zástupce obecného. S jedním konkrétním omezením: poklady, které hlídá, jsou poklady dobré. Čisté, nezatížené kletbou, nevzešlé z kriminální činnosti. Depoty nečisté má pod dohledem Nichiduță, čili ďábel pod jedním ze svých rumunských jmen. Teorie také praví, že pokud je ženský Știma banilor stařena s děsivou tváří, jde o nebezpečný poklad druhého typu, pokud krásná dívka, pak bezpečný prvního. Praxe pak učí, že poklady planou plameny; to sice známe i z pověstí tuzemských, nicméně ty rumunské jsou (někde) prozkoumány a popsány důkladněji. Oheň barvy žluté ukazuje na zakopané zlato, plameny červené na stříbro a modré na bronz. Pozor: v jiných končinách ale identifikují žluté a červené plameny poklady čisté, modré pak nečisté.

12.4.2015

Aan Uchchan

Stejně jako jiné národy, i Jakuti mají mnoho tradic.

Tradice a zvyky jsou hezká věc, dávají dnes vydělat jak učencům z univerzit, tak prostému lidu skrze zvědavé turisty. Záludná a mnohdy škodolibá otázka typu Proč nosíte šestnáctého března v klopě kopřivu? a Co vlastně znamená Bajkajlaj? ovšem může hrdého nositele tradic zaskočit, ba i přivést do rozpaků. Pokud neužije náhradní teorie, sestavené ex-post, jichž se obvykle laičtí vykladači pevně drží.

Není to vina moderního dvacátého století a jeho politických vlivů, ba netřeba rozbíjet stroje šťastného věku páry století devatenáctého. Původ zvyků a pověr se ztrácel odjakživa, mnohdy účelově, často prostě jen proto, protože smysl rituálu si nemusíte pamatovat, stačí ho jen vykonávat. Jsou samozřejmě i tradice původu doloženého, někdy sahajícího opravdu hluboko do minulosti, jindy překvapivě mladé.

Zpět ke zvykům sibiřským, neboť v nich se skrývá jeden z dnešních hostů. Je jím démon domácího ohně Aan Uchchan, entita, sídlící v ohništi. Důležitým prvkem posvatební praxe pak u Jakutů byla povinnost novomanželky po příchodu do nové domácnosti zapálit oheň; tímto úkonem se Aanu Uchchanovi oficiálně představila.

Domácí oheň měl a má svou hodnotu pro všechny kultury, proto se nelze divit, když nalezneme podobné zvyky na opačné straně zeměkoule: česká nevěsta, případně nová služebná, se kdysi tomuto středobodu domácnosti poklonila, případně ještě nahlédla do komína; měla tímto rychleji zapadnout do nového prostředí a zároveň se zbavit stesků po starém domově.

19.4.2015

Bake-kujira

V moři na západ od japonských břehů se vyděšení rybáři setkali se sice zajímavým, ovšem nebezpečným tvorem. V početném doprovodu zajímavých (čti podivných) ryb, ptáků a neznámého záhadného ostrova tudy za deštivé noci proplul Bake-kujira, Velrybí duch. Jméno napovídá vzhled: šlo o kytovce zbaveného všeho, až na kostru patřičných (pro velrybu přirozených) rozměrů.

Nosí prý smůlu (a krade prý rýži z polí), japonští rybáři ale dodnes nemají jasno, zda jde o skutečného ducha některého z jejich úlovků, nebo nějakého boha v kostlivém převleku. V záznamech uchováno a potvrzeno bylo totiž pouze ono jediné přízračné setkání. Vše ostatní jsou jen odvozené úvahy.

Včetně historky z padesátých let minulého století, kdy se kreslíř Mizuki Shigeru, tvořící mangu právě o Bake-kujirovi, přejedl při práci velrybím masem a odnesl to náhlou chorobou. Prý kletbou zmíněného kostlivce.

19.4.2015

Keresh a lev z Bei Ilai

Keresh je velký jelen s jedním parohem, který podle židovského Talmudu žije v lese, zvaném Bei Ilai. Těžko to místo najít na mapě, jde o háj existující toliko ve vyprávění. Tatáž lokalita hostí i lva podobně přehnaného vzrůstu a síly, jako jeho přežvýkavý spolubydlící.

Tuto kočkovitou šelmu chtěl kdysi vidět císař Hadrián. Na varování rabína ben Hananiaha nedal, lev je možná silný tvor, ale pořád je to jen zvíře, tvrdil. Židovský duchovní se tedy vzdal a s odevzdaným povzdechem lva z Bei Ilai přivolal.

Čtyři sta parasangů (záludnosti této délkové jednotky už jsme tu kdysi řešili, ve zkratce: parasang = kilometr nebo pět) od Říma lev zařval – a všechny těhotné ženy potratily a římské hradby se zřítily. O sto parasangů blíže městu vyrazil jeho řev lidem zuby a Hadriána shodil z trůnu; teprve tato újma přinutila císaře požádat rabína o okamžité přerušení experimentu.

19.4.2015

Lailaps

Jednu věc nelze bohům upřít – jsou jediní, kdo dokáží vyřešit i situace jinak neřešitelné. Mohou totiž, pokud nejsou jejich vlastní, úspěšně a bez následků ignorovat pravidla.

Lailaps byl lovecký pes ze smečky Hermova syna Kéfala.

Bylo to zvíře vpravdě zázračné, schopné dohnat jakoukoliv kořist. K milovníku lovu a manželky Prokridy (kterou později skrze její žárlivost nešťastnou náhodou zabil, ještě si o tom povíme) se dostal ze smečky samotné bohyně lovu Artemidy. Byl to prý, jak někteří tvrdí, Diův dar Europě ale Artemidina verze je známější. Spolu se psem (někdy fenou, ta by panenské lovkyni odpovídala víc) se Kéfalovi dostalo i kopí, nikdy neminoucí cíl.

Původně oba, zbraň i zvíře, měla v držení milovaná Prokris, když od manžela na čas utekla k Artemidě. (V té rozluce měla prsty bohyně červánků Éós, která se pokoušela Kéfala svést řecky božským stylem, tedy i únosem). Po návratu je na znamení usmíření věnovala manželovi, byly to, koneckonců, nástroje lovecké. A na to se Prokris mohla spolehnout, že kromě ní samé a lovu Kéfala nic nezajímá a nevzrušuje, ani majetek, ani vláda, ani jiné ženy...

Jenže obě vášně, lov a manželka, se nakonec spokojenému chlapíkovi staly osudné, stejně tak i jeho ženě. Pro špatné pochopení mužových slov začala žárlit naopak Prokris, Kéfala potajmu na loveckých výpravách špehovala – až skončila jednoho dne probodena kouzelným kopím, protože lovec si zvuky, vycházející z křoví, vyložil jinak.

Žárlivost nikdy nepřinese nic dobrého.

Kéfalos byl pro zabití vypovězen z města a odešel do Théb, kde – a už se konečně dostáváme k věci, jež byla naznačena na začátku – se zavázal pomoci s řešením tamního problému s lidolačným netvorem. Vlastně zvířetem, šlo o Teumésskou lišku, které v té době Thébané museli obětovat měsíčně jednoho chlapce.

Kéfalos vyrazil na lov, což byla činnost, kterou ovládal a jíž rozuměl, pročež výsledek se zdál být jasný, a vyslal po liščí stopě Lailapse.

Jenže liška měla, kromě markantní velikosti, ještě jednu vlastnost: unikla všemu co se ji pokoušelo lovit.

Všeprobíjející střela versus neprůstřelný pancíř.

Logický problém, nemající řešení.

Pokud nelze převést do mytologického prostoru.

Zeus, který neměl zájem ani na jednom z nich, vše vyřešil rychle a bez složitých matematických úvah: prostě proměnil lišku i psa v kámen. Bohové, kteří by snad zájem mít mohli, se Nejvyššímu z nich raději neozvali.

Nakonec skončil Lailaps i jeho protivnice na obloze, pes jako Souhvězdí Psa velkého, liška jako Malého. A máme to i s ilustrací.

26.4.2015

Dormarch

Psáván též Dormath, kromě jiného záleží též na tom, zda se s ním setkáte skrze mýty velšské, či irské. V obou je to strážce záhrobní brány, buď psisko stylově černé, nebo monstrum s předkem dobře staveného psa a zadkem tří rybích ocasů. V pověstech prvně zmíněného keltského národa je součástí Divoké honby, Cŵn Annwn, v irských a skotských pak poslouchá povely babizny Caillech. Ač by se vzhledem ke zmíněné profesi dal předpokládat opak, není jeho přirozeným prostředím podzemí, ale naopak vzdušný prostor.

 

P.S. z roku 2023. Irská identita tohoto tvora, která se tu a tam v některých článcích a seznamech objevuje, může být jen nepochopeným přirovnáním psa tamních legend k obdobnému waleskému. Stejně tak odvozená může být i informace o Dormathově spojení s Caillech (vyplývá z podstaty).

26.4.2015

Thrummy Cap

Skřítek, na něhož můžete narazit ve sklepeních starých northumberlandských hradů. Bývá popisován jako zvláštně vyhlížející stařeček, což u skřítka příliš zvláštní není.

26.4.2015

Géaroid

Když se jednou irská bohyně Áine koupala v jezeře Lough Gur a rozčesávala si své dlouhé vlasy, nedávala přitom pozor na odložené šatstvo. Nejspíš už víte, co bude následovat – varianta příběhu, jemuž někteří říkají mýtus Labutí princezny. V Evropě je natolik známý, od severu k jihu a od západu k východu, že to snad ty holky dělají schválně.

Áinin plášť sebral první hrabě z Desmondu.

Odměnou mu pak byla noc s božsky krásnou partnerkou, (což být nemusela – Áiné na sebe totiž brávala tři klasické podoby Panny, Matky a Stařeny, neboť šlo o bohyni prastarou). A její – očekávaný, neboť hrabě byl muž praktický, na rod myslící – následek.

Ke zmíněnému mýtu patří ve většině případů také klauzule ve smlouvě, umožňující nadpřirozené slečně se ze vztahu vyvléct. Bez výjimky i zde. Předmětem ale nebyla Áine, která delší soužití se smrtelníkem ani nemínila podstupovat, šlo o syna Géaroida, jenž z mezidruhového spojení vzešel, a který byl svěřen do otcovy péče.

Hrabě se prý nesmí divit ničemu, co chlapec udělá, či dokáže.

Hrabě se nedivil. Když vychováváte potomka, zplozeného s bohyní, musíte s nečekaným počítat.

Jenže, jak už to chodí, když se nacházíte uvnitř příběhu, ať děláte co děláte, stejně podlehnete. Objevila se jednou na hradě neznámá dívka, vyskočila na stůl a chytře, útokem na mužskou ješitnost, přiměla Géaroida k soutěži o to, kdo dokáže víc. Předháněli se, otec syna povzbuzoval – až ve snaze se předvést a zvítězit, skočil Géaroid do láhve a vyskočil z ní zase ven.

Což i hraběte zaskočilo.

A podivil se tomu.

Závazný slib byl tím porušen a syn musel odejít z otcova lidského do matčina nadpřirozeného světa.

Spí prý v jezeře na ostrově Knockadoon, spolu s ním podřimující armáda, čekající na poplach, vyhlášený v okamžiku, kdy bude Irsku nejhůře. Pak vyjedou...

Velitel Géaroid se aspoň prozatím každých sedm let může protáhnout jízdou po hladině jezera na bílém koni se stříbrnými podkovami.

3.5.2015

Countess (Shanagolden, Irsko)

Nedaleko vesnice Shanagolden v ruinách jednoho z nejstarších doložených svého druhu v Irsku, augustiniánského kláštera Svaté Kateřiny, Monisternagalliaghduff, straší Hraběnka. Pověst praví, že duch, který vyvolává jméno svého manžela, tak činí proto, protože coby skutečná šlechtična byla nedopatřením zaživa pohřbena pod oltářem, na což se zoufale snaží upozornit. Na obranu hraběte Desmonda je ovšem nutno uvést, že hraběnka byla těžce raněna šípem a její blízcí se skutečně domnívali, že zranění podlehla.

3.5.2015

St. Olann's Cap

Čepice svatého Olana je kámen, nacházející se u pramene téhož irského světce v Dromatimore, hrabství Cork. Coby předmět, spojovaný s zázraky činícím mužem, je obdařen jistými záslužnými vlastnostmi: udržíte-li ho chvíli na hlavě, zbaví vás bolesti této koruny těla. Taktéž zmírňuje těhotenské potíže.

Za léčebnými procedurami ale musíte až na jih Smaragdového ostrova, kdybyste si snad nechali kámen dovést, stejně by se hned vypařil a vzápětí zhmotnil zpět na svém místě.

3.5.2015

Moll Goggin

Říkají, že milovala námořníka, který se jednoho dne nevrátil z moře, což jí zlomilo srdce. Také tvrdí, že to byla škodolibá zlomyslná čarodějnice, která nevyhlížela na útesu každý den ztraceného milého, ale aby tam čarovala, aby se jiní milí pro její zábavu topili. Ať mají pravdu ti nebo ti, po smrti Mollyin duch zůstal na svém oblíbeném místě na jihovýchodním pobřeží Irska u města Youghal a straší a kouká na moře dodnes.

3.5.2015

Mahon Mac Mahon

V jeskyni nedaleko Monkstownu – toho v hrabství Cork, ne Monkstownu na severu v Antrimu ani toho u Dublinu – žili kdysi obři. Jeden z nich se jmenoval Mahon Mac Mahon a jako mnoho přerostlých humanoidů nebyl povahy příkladné a skutků vhodných. Unášel děti a nutil je k práci ve své kovárně. Až Robert Kelly, místní lidský mistr černého řemesla, dokázal do Mac Mahonovy jeskyně proniknout a děti vysvobodit. Sedm let je obr držel v zajetí, když se vrátily k rodičům, nebyly ale ani o den starší.

3.5.2015

Tooth Fairy

Problém oddělených částí těla a jejich užití v kontaktní magii je dobře znám. Dnes, pravda, jen díky populární kultuře, jejíž filmoví vyslanci nám připomínají, že zanechávat bez dohledu ústřižky nehtů či vyčesané vlasy se nám může vymstít: co když na ně narazí někdo, kdo to s námi nemyslí dvakrát dobře, sebere je a předá nějaké čarodějnici nebo voodoo kouzelníkovi?

Je to ovšem tradice prastará, dobře zdokumentovaná.

Její součástí je i starost o vypadlé mléčné zuby. Dvojnásobná starost, protože ty nepatří jen do této skupiny, ale k osobní člověčí budoucnosti, tj. ke kdysi někdy i smrtelně důležitým přechodovým rituálům. Ty tu ale dnes řešit nebudeme.

Svět je dnes jedno velké kulturní mraveniště, v němž nejhlasitější vedou, proto je v současnosti nejznámější praktikou výměna vypadlého zubu, uloženého pod polštářem, za minci. Provádí ho Tooth Fairy, v rodném jazyce se přidržím Kantůrkova pratchettovského překladu, jelikož jsem na něj zvyklý, víla Zubnička.

Bývalo dříve zvykem platit za šestý zub (ve Skandinávii pak za první) a ještě dříve (souběžně pak přetrvávajícím až do moderní doby) ho pečlivě ukrýt. Na některých místech Anglie se předpokládalo, že když se do nalezeného starého zubu zahryzne nějaké zvíře, promění se ten nový v dětské čelisti za zvířecí.

Jinde byla ovšem interakce ztracené části těla s příslušníkem zvířecí říše žádoucí. V kontinentální Evropě (a kupodivu také v Oceánii)  se například o mléčné zuby staraly myši.

Děti ve španělsky hovořících zemích – kromě větší části Iberského poloostrova tedy i ve větší části jihoamerického kontinentu a Ameriky Střední – znají Zubního myšáka, Ratoncita Péreze.

Bývala to obyčejná myš, která dostala na sklonku devatenáctého století nejen jméno, také zakryla svou chlupatou nahotu apartním oblečkem a nasadila brýle se zlatými obroučkami. Budoucímu španělskému králi Alfonsi XIII., v té době osmiletému chlapci, ho takto představil spisovatel Luis Coloma, který pro krále Buby sepsal povídku Ratón Pérez. Literární postavy coby zubní skřítky – kteří ovšem nedávají dárky, ale přinášejí kazy, mají i Finové. Hammaspeikko (zubní trol) se ve dvojím vydání, jako Karius a Bactus (Kazík a Bakterián) objevil na stránkách dětské knížky norského spisovatele Thorbjørna Egnera Karius og Baktus, vydané v roce 1949. A vešel v oblibu, zvláště při výchově mladých Seveřanů zubní hygieně.

Vraťme se od účelové výroby nadpřirozených bytostí ke starým poctivým pověrám.

V Německu – jak je mi známo z některých webových fór, které mnohdy odrážejí současný stav zvyků lépe, než populárně vědecké spisy – bohužel odvěké tradice ustupují. Vzdávají se ve prospěch světově úspěšné Zubničky, nebo to balí definitivně, z pradávného rituálu pak zůstává jen první mléčný zub někde v zásuvce v krabičce na památku. Bývalo ovšem praxí strčit zub do myší díry, nebo ho za kamny hodit přes rameno se slovy (citovanými ze Zlaté ratolesti Jamese Frazera, v překladu Ericha Herolda a Věry Heroldové-Šťovíčkové):

Myši, dej mi svůj zub železný, já ti dám svůj kostěný.

Totéž se činilo i v českých zemích, jen oslovenou nebyla (vždy) myš, ale – aspoň podle Krolmusových záznamů – Bába, čili ženský protějšek Dědka (Parabrahmy), oblíbené to modly pohanských Čechů.

Bábo! tu máš zub kostěný,

Dey mi za něg zub železný.“

Aspoň tak se můžeme dočíst ve Staročeských powěstech, zpěwech, hrách, obyčegjch, slawnostechi a nápěwech, část I., strana 467.

10.5.2015

Žiburinis

Litevský démon, či přízračné zjevení, prý adresou v lese. Bere na sebe podobu světélkujícího kostlivce a podle některých příběhů si nenechá nic líbit.

Jako když na jednom statku při práci vběhl večer do stodoly jeden  čeledínů:

„Venku je Žiburinis!“ vykřikl.

A skutečně – v šeru cosi zasvítilo.

Mezi zemědělskými dělníky, zpracovávajícími úrodu lnu, to vzbudilo jisté znepokojení, neboť v té době ještě bubáci dokázali člověka aspoň přimět k zamyšlení, když ne rovnou vyděsit. Pouze jeden z mužů si připadal náležet odvážné budoucnosti.

„A co má být?“ prohlásil. Tak uvědomělý, aby ve strašidla nevěřil, nebyl. Jen se jeho nebetyčné sebevědomí Pána světa cestou minulo s moudrostí a špetkou pokory, kterých je třeba k tomu, aby si člověk na Vládce všehomíra mohl aspoň hrát.

Vytáhl revolver a do tmy na přízrak vystřelil.

„A je to. Mě nějaká mátoha nebude děsit. Krátkej proces s nima se všema udělám,“ řekl spokojeně.

Protože žádná reakce nenásledovala, dělníci se uklidnili.

Vrátili se k práci a po večeři si ve stodole ustlali, protože ještě zdaleka neměli hotovo.

K ránu, když selka chystala snídani – byla ještě tma, tak už to v zemědělství chodí – vyhlédla při práci z okna a uviděla světélkující kostru, jak kráčí ke stodole. Pospíšila si za přízrakem a viděla, jak se v podobě světla protáhl oknem a jak se proměnil v krásnou dívku.

Jak kráčí s dlaní na očích kolem spáčů a jak se zastavuje právě u večerního střelce.

Jak skládá ruce do jakéhosi gesta.

A jak coby světlo znovu odchází oknem.

To už selka nevydržela a poroučela se do slámy.

Ráno se všichni stodolní spáči probudili – až na jednoho.

Paní domu, kterou s úžasem nalezli v mdlobách, se jim k vědomí přivést podařilo. Ale muž, který tak hrdinsky vystřelil po strašidlu, byl mrtvý.

17.5.2015

Me‘mdeye-Eci‘e

Sibiřští Jukagirové mají svého ducha ohně, jehož nazývají Me'mdeye-Eci'e, v oblibě. Je to totiž duch hodný a přívětivý. Žije daleko na východě, což je adresa přirozená, neboť oheň a Slunce mají mnoho společného. A když jsme zmínili spojitost ducha ohně s tímto nebeským útvarem, měli bychom také připomenout, že Me‘mdeye-Eci‘e je kromě toho též producentem polární záře. Ta – jak Jukagirové vědí – je jednou z mála cest, které může živý člověk použít, aby se dostal na nebesa.

17.5.2015

Nyavirezi

Lví bohyně rwandského původu. Také lidského. Byla to dcera náčelníka jednoho z tamních středoafrických kmenů. Ráda se procházela, podnikala dlouhé túry, až při jedné takové podcenila přípravu a ocitla se daleko od domova a bez vody.

Což byl problém a to docela velký. Nedostatek tekutin zabíjí mnohdy bezpečněji, než šelmy. Proto se žíznivá dívka zaradovala, když narazila na kapalinu, stékající po kmeni.

Jenže to nebyla voda, ani pitná, ani užitková – byla to lví moč. A tak se stalo, že se Nyavirezi proměnila ve lvici.

Nebyla to kletba trvalá, sotva roztrhala a nasytila se několika kusy dobytčího, proměnila se opět v žádoucí, dobře situovanou mladou dámu. A jako taková se vrátila do své vesnice. Schopnost proměny ve lvici jí zůstala, stejně tak ale zůstala dobře střeženým tajemstvím, takže každého ze svých partnerů, který ho odhalil, Nyavirezi bez prodlení a bez výčitek zabila.

17.5.2015

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny