Bezejmenná stránka: Cokoliv > Holmesiana

William Gillette


Gillette jako Holmes

William Gillette (1853-1937) nebyl pouze hercem, ztělesňujícím postavu Sherlocka Holmese jen proto, protože si ho do této role vybral režisér. Jeho přínos k holmesologii byl mnohem podstatnější.

Představoval Velkého detektiva z Baker Street více než tisíc tři sta krát na jevišti. V téže roli ho mohli podvakrát uslyšet posluchači rozhlasu. A také spatřit na filmovém plátně. Právě Gilette stojí za populárním obrazem slavného detektiva s loveckou čapkou a nezbytnou zahnutou dýmkou; oba dnes neodmyslitelné atributy nejsou tak původní, jak by se zdálo, deerstalker posadil Doyle Holmesovi na hlavu pouze třikrát a dýmka, kterou malovali ilustrátoři byla rovná. Gillette použil dnes populární briarku z prostého důvodu: na jevišti tolik neclonila hercovu tvář.

Herec, autor, režisér a vynálezce (o všem tu bude ještě řeč) William Hooker Gillette se narodil v connecticutském Hartfordu, jeho otec byl bývalý senátor (jeden z jeho bratrů se později také věnoval politice a stal se kongresmanem). Mladý William sice nastoupil studia na technice, ale jeho životní vášní bylo divadlo. Jako herec debutoval roku 1875 na prknech bostonského divadla Globe ve Twainově hře The Gilded Age; do role si ho vybral sám autor. Rodina, jak už to bývá, synovou volbou nebyla příliš nadšena (otec ho ale nevydědil, jak se občas uvádí). Nikdo netušil, že mladý herec stojí na prahu závratné kariéry. Brzy se začal věnovat i režii a hry sám psát. První sepsal a pod vlastní režií uvedl v roce 1881 v Madison Square Theater. Jmenovala se Professor a dočkala se 151 repríz. Mladý divadelník ovšem vzal za své i jiné profese. Nespokojen úrovní tehdejších divadelních efektů, vrhl se do vynalézání. Rozčilovalo ho například obvyklé a oblíbené napodobování koňských kopyt klapáním kokosových skořápek. Výsledkem byl patent číslo 389294 „Method of Producing Stage Effects.“ Jak název vypovídá, nešlo přímo o technické zařízení, ale metodu jak učinit jevištní zvuky realističtějšími. Gillette se ovšem nesoustředil jen na zvuk, ale i na efekty světelné.

V té době už měl přiznán jiný patent, který se mimochodem divadla vůbec netýkal. Už v roce 1883 si nechal patentovat časové razítko, tedy dnes víceméně běžné opatření otisku razítka na dokumentu i časem otištění.

Náleží mu i důležité prvenství kulturní: byl prvním americkým hercem, který měl úspěch s americkou hrou na britské scéně. Se svým dílem měl samozřejmě úspěch i doma. Svou nejlepší hru – Secret Service, jejíž děj se odehrává v dobách americké občanské války, napsal v roce 1895. V premiéře hrál hlavní postavu ještě Maurice Barrymore, o rok později Gillette hru přepsal a do hlavní role se obsadil sám.

Bylo to v době, kdy Arthur Conan Doyle, otrávený vlastní postavou, nechal Sherlocka Holmese spadnout do Reichenbašských vodopádů. Autorovi se ulevilo, i když fanoušci nepřestali naléhat. Úleva ovšem měla i své stinné stránky. Peníze. Doyle se chystal postavit nový dům a lepší možnost, než vrátit detektiva na scénu nebyla; přesto odolal (až do roku 1903, v němž stal Holmes z mrtvých v povídce Prázdný dům) a rozhodl se vyslyšet prosby početného zástupu příznivců jen částečně. Napsal o detektivovi divadelní hru. Což v té době znamenalo víceméně totéž, co dnes film. Největší příjmy třeba takového Julese Verna nepocházely z knih, ale z jevištních adaptací Cesty kolem světa za osmdesát dní (1874), či Carova kurýra (1880).

Sherlock Holmes se na jevišti objevil už předtím, v parodii Charlese Brookfielda Under the Clock (1893) a ve hře Sherlock Holmes (1894) Johna Webba. Doyle napsal zbrusu novou hru o pěti aktech. Hlavní roli nabídl nejprve Henrymu Irvingovi a Beerbohmu Treeovi; první odmítl, druhý vyžadoval změny a zároveň dvojroli, Holmese a Moriartyho. Jednání se protahovala, až se scénář nakonec dostal až k Gilettovi. A tomu se zalíbil.

„Můžu Holmese oženit?“ zeptal se autora v jednom z mnoha telegramů, které si vyměňovali, protože Gillette byl v té době na západním pobřeží Spojených států.

„Ožeňte si ho, zabijte ho, jak se vám zlíbí,“ odpověděl Doyle. A Gillette se dal do úprav.

Přepsal drama do čtyř aktů, využil zápletek povídek Skandál v Čechách [SCAN] a Poslední případ [FINA], k nim přidal některé prvky ze Studie v šarlatové [STUD], Znamení čtyř [FOUR], Záhady Boscombského údolí [BOSC] a Řeckého tlumočníka [GREE] . Z kánonu si ponechal pouze čtyři postavy, Holmese, Watsona, Moriartyho a Billyho, všechny ostatní pocházely z jeho pera. 1).

První scénář vzal bohužel za své při požáru hotelu Baldwin, kde ho měl u sebe Gilettův tajemník William Postance. Ten hned v noci běžel do hotelu Palace, v němž spal Gilette. Dramatik se nenechal zprávou nijak rozhodit.

„A tenhle hotel hoří? Ne? Tak přijďte ráno.“

Scénář musel ovšem napsat znovu.

Hra měla premiéru v říjnu 1899, v buffalském Star Theatre. Následovalo několik představení po Spojených státech, až zakotvila na Broadwayi, kde slavila úspěch v Garrick Theater, kde se hrála od listopadu 1899 do června následujícího roku. S úspěchem, kritici a především fanoušci si ale neodepřeli ostré výtky. Doylův detektiv, ten „pravý“ Holmes by se přece nikdy nezamiloval! Takže největší pochvaly se Gilettovi dostalo za jevištní efekty.

Následovala Austrálie a poté konečně Británie. Předpremiéra v Liverpoolu předznamenala velký úspěch 256 repríz v londýnských divadlech Lyceum Theatre a Duke of York's Theatre. Včetně galapředstavení pro krále Edwarda VII, po němž následovalo turné po Ostrovech a uvedení hry v dalších zemích.

Konečně také došlo na osobní setkání s Doylem. Neodehrálo se obvyklým potřesením ruky a běžnými konverzačně společenskými větami.

Spisovatel, čekající na nádraží, byl překvapen mužem, jenž k němu přistoupil, vytáhl lupu, zblízka prozkoumal jeho tvář, načež suše holmesovsky prohlásil: „Bezesporu autor.“

Doylův smích otevřel celoživotní přátelství obou mužů.

Herec nežil jen Holmesem, V roce 1903 účinkoval v Barrieho hře The Admirable Crichton, ve představeních Diplomacy (1914), A Successful Calamity (1917), nebo Dear Brutus (1918). Uvedl další vlastní dramata (Electricity, 1910, The Dream Maker, 1921). Zdramatizoval mimo jiné i slavný dobrodružný román H.R.Haggarda She. Souhrnem: Gillettova autorská tvorba čítá třináct vlastních her, sedm adaptací a jednu detektivku. Byl by slavný a dodnes známý už jen pro ně. Ale Sherlock Holmes ho zpopularizoval téměř tak, jak Gillette zpopularizoval Sherlocka Holmese. Hercovu divadelní podobu si pro své ilustrace vypůjčil americký ilustrátor holmesiád Frederic Dorr Steele, jehož obrázky jsou stejně známé, jako ilustrace Sidneyho Pageta. Kruh se pěkně uzavřel v letech 1929-1932, kdy Gillette vycestoval s hrou Sherlock Holmes na rozlučkové turné. Diváci (mnozí se často narodili dávno po původní premiéře) byli překvapeni, že herec v hlavní roli je tak podobný obrázkům, které je provázely od dětství.

Slavného detektiva si Gillette zahrál i na filmovém plátně, v tehdy ještě němém filmu (o délce sedmi cívek) Sherlock Holmes, uvedeném do kin v roce 1916. Jeho a Doylovu hru převedl na plátno Albert Parker (v hlavní roli s Johnem Barrymorem) o šest let později.

V říjnu 1930 mohli posluchači uslyšet hercův hlas v rozhlasové verzi divadelní adaptace The Adventure of the Speckled Band [SPEC]. Šlo mimochodem o pilotní díl prvního holmesovského rozhlasového seriálu. V dalších příbězích ovšem převzal detektivovu roli Richard Gordon. A o pět let později, kdy bylo Gillettovi už úctyhodných 82 let, odvysílalo rádio WABC v New Yorku padesátiminutovou rozhlasovou hru podle původní Doylovy a Gilletovy hry divadelní. Herec se naposledy převtělil do své postavy. A New York Times okomentoval jeho výkon prostým:

„Stále je nejlepší.“

 

Gillettovy divadelní hry, týkající se Sherlocka Holmese

Sherlock Holmes (spolu s Arthurem Conanem Doylem, premiéra říjen 1899, Star Theatre, Buffalo, New York; tiskem 1922)

The Frightful Predicament of Sherlock Holmes (premiéra březen 1905, Joseph Jefferson Holland Benefit, Metropolitan Opera House; později uváděno pod názvy The Harrowing Predicament of Sherlock Holmes a The Painful Predicament of Sherlock Holmes, tiskem 1955).


Poznámky:

  1. Tehdy se také v podstatě narodila dnes celosvětově proslulá fráze, která ovšem nezněla „Elementary, my dear Watson,“ Gillettova replika měla formu „Oh, this is elementary, my dear fellow“. Více v samostatném povídání [zpět]

(17.3.2011)

Doprovodný snímek, představující Williama Gilletta v roli Sherlocka Holmese pochází z Wikimedia Commons, licence public domain.

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny