Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část osmdesátá čtvrtá

Rangi a Papa

Rangi a Papa

Podle mnoha náboženských autorit mnoha národů a kultur měla tvorbu našeho světa na starosti a na svědomí partnerská dvojice. Podpořeno pozorováním běžného běhu života, usoudilo se mnohde analogicky, že sama existence musela k sobě přijít podobným způsobem, jako její vykladači. A protože svět odjakživa představovala jednak pevná země pod nohama, jednak obloha nad hlavou, mívali staří kosmogonové jasno. Rodiči světa jsou právě tyto dva prvky. Ať už An a Ki podle Sumerů, Geb a Nut v Egyptě, či jejich ideoví příbuzní u Apačů.

U novozélandských Maorů představoval nebe muž Rangi, někde známý jako Ranginui, a zemi dáma Papa, delším jménem Papatuanuku. Nic ale není jen tak jednoduché, respektive ne vždy bývá.

Na počátku všeho totiž nebyla ani zmíněná dvojice, jen voda a vševesmírné prázdno, čili Nic, opatřené toliko entitou, zvanou Io Matua Kore, Io Bez rodičů. Neexistovala dokonce ani tma, o světle nemluvě; právě tyto dva prvky, včetně určení pořadí důležitosti, si musel Io Matua Kore vymyslet nejdřív. Teprve poté mohl přistoupit k oddělení nekonečného a věčného vodstva.

Jsou samozřejmě tací, kteří příběh vyprávějí jinak. Byl tu prý vesmír celé řady světů, a když dospěl k věku osmnáctému, zvanému Whaitua (Prostor, všechny předchozí měly jména Prázdnot, jako První prázdnota, Druhá prázdnota, Prázdnota daleko se rozšiřující...), objevily se též dvě substance, Maku (Vlhkost) a Mahora-nui-a-rangi (Velká rozloha Země). Ty pak, kromě otce větrů, mraků a mlhy, zplodily i Rangiho a Papu. Na nich se všichni shodnou. (Kromě těch, kteří předpokládají, že Io Matua Kore nechal vzniknout Nga Whetu, hvězdám, které se pak staly rodiči měsíční ženské i sluneční mužské linie bohů.)

Základní konstrukce světa Nebe – Země je sice považována za stabilní, v počátcích sebou ovšem nese určité nebezpečí. Zvláště v případech, jako byl ten maorský, kdy jsou oba partneři v těsném objetí. Takové spojení, jak věděli Masajové, Vietnamci, či Keltové, a jak poznali i v Tichomoří, může právě vzniklý život naopak ohrožovat. Proto i v kruzích maorských bohů (všichni božští potomci námi probíraného páru byli mimochodem mužského pohlaví) došlo k rozhodnutí otce a matku od sebe poněkud vzdálit. Jak už to v takových případech chodí, padaly nejprve návrhy radikální, zahrnující zabití obou rodičů, na Novém Zélandě ale vyhrál mírnější a i v jiných kulturách aplikovaný plán, prosazený lesním bohem Taneem.

Vytvořit prostor pouhým odtlačením Nebe od Země.

Pustili se do toho, pěkně jeden po druhém, (kromě Tāwhirimātey, boha větru, který s akcí nesouhlasil) a všichni selhali. Tangaroa, bůh moří, stejně jako Haumia, Rongu, i válečník Tūmatauenga, otec lidí. Teprve Tane dokázal zabrat tak, aby se mezi rodiči vytvořil dostatek prostoru pro světlo, bohy, přírodu a lidi.

 

Rangi a Papa na obrázku
By Kahuroa (Own work) [Public domain], via Wikimedia Commons

9.4.2017


Haumia-tiketike

Bůh divoce, čili planě rostoucí rostlinné potravy. Představuje ho novozélandská hasivka druhu Pteridium esculentum, kapradina, jejíž oddenky Maorové jedí, není-li v dosahu nic jiného. Tenhle syn Nebe a Země málem podlehl útoku svého bratra Tāwhirimātey, který se po oddělení rodičů pustil o boje s ostatními sourozenci. Matka Papa naštěstí včas ukryla Haumiu do svého lůna, tedy pod zem. Zpět na světlo světa ho pak za vlasy později vytáhl bratr Tūmatauenga.

9.4.2017


Dama Dagenda

Jak odhalili šamani národa Huli, k bezpečnému průchodu územím novoguinejských přírodních démonů, známých jako dama dagenda, je nutné cestou si neustále povídat jazykem, který démoni neznají. Bez samomluvy přijdete k tělesné úhoně, k ošklivým otevřeným bolákům a krvácení z nosu.

9.4.2017


Aatxe

Tohle baskické slovo znamená býček – a právě v takové podobě vybíhá tamní démon za bouřlivých nocí ze své jeskyně. Prý zlý, říkají. Jenže také dodávají, že útočí na zloděje a jiné záporné postavy, a že pokud hrozí člověku nebezpečí, přinutí ho svým vystoupením zůstat doma. Takže si případ pravděpodobného zástupce bohyně Mari, který kromě rudé býčí podoby na sebe tu a tam bere i tvar lidský, přeberte sami.

16.4.2017


Alardi

Kavkazští Osetijci znají podobně rozporuplného tvora, jako je baskický Aatxe. Alardi, (někdy jmenovaný i s přídomkem Okřídlený), je považován za ochránce žen, zároveň je ale na něho vznášeno obvinění z šíření neštovic.

16.4.2017


Huldufólk

Jeden z důvodů, proč na Islandu neházet jen tak kameny, je možnost, že by vrhač mohl nechtěně trefit někoho z Huldufólk, Skrytého lidu. Tihle obyvatelé skal, žijící, jak se na správné představitele elementu sluší uvnitř horniny, ne v krajině odkryvu podložní vrstvy, jsou někdy povšechně označováni za elfy, s nimiž je pojí společné kořeny. Protože ale tohle slovo nebývalo v nedávných stoletích považováno za slušné, dostalo se Skrytému lidu, s jehož existencí nemají Islanďané problém, důstojnějšího náhradního označení.

V jedné pohádce se vypráví, že jsou, stejně jako my, potomky Adama a Evy; jejich ušpiněného prapředka ale naše společná pramáti schovala a zapřela. Před vševidoucím božím okem neuspěla, Stvořitel prohlásil: Co člověk skrývá před Bohem, to Bůh ukryje před člověkem, a určil tak budoucí vztahy obou příbuzných národů. Ke slovu ovšem přišla i teorie, dle níž je matkou Skrytého lidu první Adamova manželka Lilít.

Na ostrově je přítomen dodnes. Ještě před čtyřiceti lety v něj pevně věřilo sedm procent Islanďanů, patnáct považovalo za pravděpodobně existujícího a celých třiatřicet tuto možnost zvažovalo. Jak také jinak, když je přece dobře známo, že za potížemi s výstavbou komunikace přes Álfhóll ve třicátých letech minulého století stáli právě elfové, nespokojení s narušením svého území. Selhávající technika tehdy přiměla plánovače stavbu zastavit. V roce 1982 to už byli sami lidé, protestující proti letadlům z americké základny v Keflavíku, která by mohla skřítky ohrozit; stejně tak se ochránci přírody a propagátoři soužití s jinými rasami postavili v roce 2013 proti výstavbě silnice z poloostrova Álftanes do Reykjavíku.

16.4.2017


Foddenskkmaend

Huldufolk po faersku. Podzemní národ, jehož příslušníci jsou většího vzrůstu, mají černé vlasy a chodí vždy v šedé. Nesnášejí elektřinu, kříže a kostely, zato snášejí, totiž unášejí občas lidi. Jak vyprávěl pastor Taale z Osteröe, on sám byl svědkem tajemného zmizení ženicha před svatbou; ať hledali, jak hledali, mládenec nikde, objevil se až za nějaký čas sám a vyprávěl jim o krásné dámě, mnohem pohlednější, než jeho nastávající, která ho odlákala do podsvětí. Ženich ale okouzlení překonal, na přesvědčování nedal a proto se mohl vrátit zpět na svět.

16.4.2017


Ix Chel

Manželka mayského boha Slunce Kinich Ahaua, známá mytologům též jako Bohyně O. Měsíční paní, vzdělaná a působící v mnoha profesích. Dohlížela na porody a na zdraví, k němuž dopomáhala i coby znalkyně léčebných a léčitelských praktik. V souvislosti s patronátem nad plodností se starala i o déšť. Ovšem nejen o ten zemědělci vítaný, ne vždy byla Ixchel laskavou dámou. Jednou z jejích podob byla vzteklá stařena, ničící kraj bouřemi a záplavami. Měla i svou funkci válečnou.

K svému jménu a pověsti i mimo mayský okruh se jaguáří bohyně s drápy na rukou, s hadem, obtočeným kolem hlavy a výšivkou zkřížených kostí na sukni dobrala v šestnáctém století, kdy Yucatán obsadili Španělé. Její svatyně se nacházely především na ostrově Cozumel, známém poutním místě mayských žen. Severně od Cozumelu ležící ostrůvek byl pro značné množství Ix Cheliných vyobrazení dokonce dobyvatelem Yucatánu Hernándezem de Córdobou pojmenován Isla Mujeres, Ostrovem žen.

 

Obrázek Ix Chel je ilustrací v takzvaném Drážďanském kodexu [Public domain], via Wikimedia Commons

23.4.2017


Acoran

Původní obyvatelé ostrova Gran Canaria, třetího největšího z Kanárských ostrovů uctívali Acorana jako božstvo nejvyšší, proto mu bylo obětováno na denní bázi. Mléko, a to v nesnadno dostupných svatyních na vrcholcích kopců.

Na nejrozlehlejší z tamních souší uprostřed Atlantiku, na Tenerife, uctívali Guančové pro změnu (a nejspíš taky jen s nepatrnou změnou) Achamána. I tento Stvořitel přebýval na horách a dolů sestupoval jen zřídka.

23.4.2017


Arebati

Měsíční a nebeský bůh, který podle svých uctívačů, kmene Bambuti, pygmejského národa, žijícího v pralese Ituri (Demokratická republika Kongo), stvořil prvního člověka. Použil osvědčenou technologii: uplácal postavu z jílu, obalil ji kůží a napustil krví. (Žádná víra není jednoduchá a proto tento názor stojí v protikladu s jiným přesvědčením, které výrobu lidí, včetně prototypu, přisuzuje mocnějšímu Čovumovi.

23.4.2017


Kemóš

V anglických překladech obvykle Chemosh (ve slovnících, například v Lurkerově A Dictionary of Gods and Goddesses, Devils and Demons, ale někdy Kamoš), v maorštině Kemoho a třeba finsky Kemokselle. Byl vrchním božstvem Moábu, starověké země u Mrtvého moře. Jak prozrazuje První Královská kniha, kapitola jedenáctá, kde se mimo jiné praví, jak

„Tehdy Šalomoun vystavěl posvátné návrší Kemóšovi, ohyzdné modle Moábců, na hoře, která je naproti Jeruzalému, a Molekovi, ohyzdné modle Amónovců.“ (1Kr 11,7)

přijali ho za svého, vedle jiných, i někteří Izraelité. Řekové si pak z jeho atributů a pověření vybrali své a přirovnali ho k bohu války Áreovi.

23.4.2017


Dundra

Když byl Dundra vyslán Nebeským otcem v lidském těle na Zem, aby norské Romy seznámil se správnými rituály a pravou vírou, dostal nové jméno: Alako. Zůstalo mu i poté, co se vrátil zpět na nebesa.

23.4.2017


Tikoloshe

Neúnavný lovec žen, který podle jihoafrických Xhosů vylézá z řeky, aby podnikal nájezdy na venkovská (dnes též předměstská) děvčata či vdané paní. Chlupatý – i naši podobně vyhlížející lesní muži si o sobě prý myslí, že jsou neodolatelní – sexuální maniak slaví kupodivu úspěchy. Vlastně bez podivu, protože má k dispozici kouzlo, jež ho v očích opačného pohlaví přitažlivým činí. Odolat zaskočené ženě bohužel nepomůže, neboť pak se jí Tikoloshe zmocní násilím.

30.4.2017


Mbulu

Domorodé obyvatelstvo jihu Afriky je ze značné části představováno dvěma národy. Xhosy, jejichž vodníka jsme měli tu čest poznat před chvílí, a Zuluy. Jedni i druzí znají i jiné tvory, vylézající z řeky, aby věnovali svou pozornost lidem. Například Mbulu.

Tihle hastrmani mají ostré zuby, tělo, pokryté šupinami a dlouhý ocas, jenž (podobně jako na opačné straně zeměkoule například někteří ze skandinávských trollů) skrývají. Hodili by se za postavičky do logických hádanek pana Smullyana, protože nikdy nemluví pravdu. Dokáží se přestrojit za člověka, jak vypráví jedna xhoská pověst o dívce, jíž Mbulu sebrala při koupeli šaty a nějaký čas se úspěšně vydávala za náčelníkovu dceru, než byla nakonec odhalena a zabita. Definitivní likvidace nadpřirozené bytosti nemusí být vždy definitivní, o tom se v aktéři přesvědčili v druhé části příběhu, kdy byla o identitu okradené dívce vrácena čest. Skutečná náčelníkova dcera tak získala i manžela, následně dítě – a právě potomek šťastného páru se ocitl v ohrožení života, když se přiblížil k hrobu, do něhož vesničané Mbulu pohřbili. Vyrostla na něm totiž dýně, která se pokusila hrající se děcko zabít.

Zůstalo naštěstí jen u pokusu, dýně byla rozsekána na kousky, spálena a popel vhozen do řeky, aby se vodnice už nevrátila.

30.4.2017


Mangabangabana

Na jihu Afriky lze nalézt skupinu bytostí, které se kmen od kmene liší jménem, které ale spojuje popis, koncentrovaný na jedno. Tedy jednu: jednu nohu, po níž tihle nebezpeční tvorové poskakují krajinou. A tak se například jihomosambičtí Tsongové děsí jednonožců Mangabangabana. Ti se od jiných polovičních tvorů (předpokládá se, že k jedné noze patří též jedna ruka a jediné oko) liší schopností létat, jsouť za tímto účelem opatřeni křídly. Lidé jim říkají též Switukulumukumba, a nejsou si tak zcela jistí, zda jde, jako v případě ostatních takových, o lidožrouty. Pro jistotu s takovou možností ale počítají, neboť stejně jako většina jiných, i tihle jsou odpovědní za únosy, přičemž o obětech už obvykle nikdo nic nezjistí.

30.4.2017


Sechobochobo

Jedno oko a jednu ruku má i jiný bantuský polovičatý tvor. Na rozdíl od jiných ale spatřit Sechobochoba znamená štěstí. Tento obyvatel lesa někdy též provádí návštěvníky svým bydlištěm a upozorňuje na rostliny a stromy, které slouží jako zdroj léčiv.

30.4.2017


Yunwi-Tsunsdi

Zatímco někteří Malí lidé děti unášejí, čerokézští Yunwi-Tsunsdi (jiným jménem Tsundige'wi, nepoužívejte ale mezi cizinci rozšířenou zkratku Yunwi, protože tohle slovo, ve formě yvwi, znamená čerokézsky osoba) ztraceným malým Indiánům obvykle pomáhají. Ono jde vůbec o skřítky hodné své pověsti: podobně jako jejich přesatlantičtí příbuzní vykonávají dokonce pod rouškou noci i domácí práce. Vlastně polní – bývá někdy za noci slyšet jejich hlasy z kukuřičného pole a ráno je pak sklizeno a uklizeno. Nedoporučuje se ale vycházet za nimi ven; ten, kdo by je při práci spatřil, mohl by i zemřít.

Tihle skřítci, žijící ve skalních jeskyních, dorůstají výšky lidem po kolena, nechávají si růst vlasy až na zem. Jsou pleti černé, bílé, či zlaté (tedy indiánské), hovoří svým vlastním jazykem, někteří ovšem i čerokézsky. Milují tanec, hudbu a zpěv – a nejsou rádi, když je při zábavě někdo vyruší. Takového, byť bezděčného diváka potká nepříjemnost v podobě zmatení a ztráty orientace, včetně údajů o poloze domova, protože na něj Yunwi-Tsunsdi bez prodlení sešlou kletbu.

Najde-li lovec (dnes spíše turista) v lese nůž, nebo jinou užitečnou věc, pak nejspíš patřila Malým lidem; pokud si chce daný  předmět ponechat, je pro vlastní bezpečí lepší požádat skřítky o svolení. Jinak by se na jeho hlavu mohla snést sprška kamenů.

Na světě jsou ale Yunwi-Tsunsdi především proto, aby předvedli lidem jak správně a smysluplně žít. Jsou k tomu hned tři druhy Malých lidí: Vavřínoví, Dřínoví a Skalní. Hodní altruističtí Dřínoví učí, že je třeba dělat věci z dobroty srdce, ne pro zisk. Vavřínoví jsou veselí, někdy i škodolibí, ukazující, že není nezbytné brát život příliš vážně a že radost je vhodné sdílet. Když se například dítě směje ze spánku, pak se s ním Vavřínoví skřítci právě dělí o legraci. Skalní naopak děti někdy unášejí (na někoho se to svést musí). Učí ale také, že je třeba uznávat životní prostor jiných lidí, neboť co děláme ostatním, to se nám vrátí, zvláště jde-li o skutky nedobré.

S Malými lidmi a s jejich mentorskou úlohou se pojí i příběh Věčného chlapce. Dítěte, které stejně jako pohádkový Peter Pan nechtělo nikdy dospět. Navzdory přesvědčování rodičů i vrstevníků, kteří se na dospělost těšili. Otci věčně si hrajícího kluka došla jednoho dne trpělivost a rozhodl poslat ho bez prodlení do učení ke strýci, zoufalý chlapec byl ale při loučení se svými zvířecími kamarády tak smutný, až to naslouchající skřítky přimělo požádat Stvořitele o výjimku (a o věštecké sny pro rodiče, aby je potomkova volba nezarmoutila). Věčný chlapec dostal na výběr – buď blížící se dospělost a s ní spojené povinnosti (i práva), nebo odchod do světa kouzelných tvorů, kde je setrvalé mládí přípustné.

Věčný chlapec si vybral a zůstal s Malým národem. Ve své službě nám připomíná, že není nutné zapomínat na svou dětskou duši a její nevinnou radost, a i když mysl dospěje, lze být v srdci stále mladý.

 

Na začátku bylo uvedeno jméno Tsvdige‘wi jako jedno z alternativních pojmenování. K Malým lidem pod tímto označením se ale váže i historka, stavící oba rody do zcela opačného postavení. Když se první zvědaví Čerokézové vydávali prozkoumat svět, narazili na jihu na trpaslíky. Popisem odpovídali uvedenému, nežili ale v jeskyních, ale v písečných hnízdech, pokrytých travou. K největším nepřátelům těch malých lidiček patřili ptáci – divoké husy především – kteří se jimi živili a podnikali na ně nálety. Jedno takové nebezpečí se v čase čerokézské návštěvy blížilo, ohlašováno silným jižním větrem přinášejícím bílé peří.

Hosté, kteří věděli co a jak, neváhali a vyděšené trpaslíky rychle připravili k obraně.

„Luky a šípy nemáte,“ povídali, „ani čas je vyrobit a ve střelbě se vycvičit, ale ony obyčejné klacky budou stačit.“

Vzali si Malé lidi na povel, a když pak ptáci přilétli a snesli se na zem, přivítaly je namísto zoufale prchajícího oběda hole, které je rychle v oběd proměnily. Malí lidé měli od té doby nad ptáky navrch – až do útoku jeřábů, na které trpaslíci nedosáhli.

Pokud teď máte, stejně jako já, dojem, že jste omylem otočili několik stránek najednou, pak vězte, že jste opravdu dočetli ke správnému konci. Stále jsme v severní Americe a ne v Asii, kde podle starých Řeků vedli se stejným rodem ptáků nesmiřitelné boje trpasličí Pygmajové.

Konvergence?

7.5.2017


Can otidan

Oškliví stromoví skřítci, kteří svádějí lakotské lovce ze stopy. S nevzhledností to v případě samiček druhu není až tak jednoznačné, umí se totiž za účelem popletení lesního poutníka proměnit ve svůdné dívčiny. To zástupci mužského pohlaví zůstávají věrni přídavnému jménu, jež tento odstavec uvedlo, jejich styl práce je působení na smysly děsem a šokem.

7.5.2017


Hohnologica

Hohnologica jsou chlupatí a rohatí, opatření ocasem. Neviditelní, až do chvíle, kdy se zavoláni objeví. To pak jdou všechny žerty stranou, protože tihle skřítci odnášejí zlobivé děti. Aspoň to tvrdí lakotské mámy, když se obvyklým Když budeš zlobit, odnese tě... pokoušejí vychovávat potomky. Dříve (podobně jako u nás v jezinky) ale bývala víra v takové únosce silná, nepatřila jen k pedagogickým pomůckám. S prosbou o pomoc při pátrání po ztraceném dítěti, jehož Hohnologica odnesli, se pak nešťastní indiánští rodiče obraceli k Zemi, personifikované bohyní Maka.

7.5.2017


Anog Ite

Žena dvou tváří, jedné ošklivé, druhé krásné. Mnoha uší, takže slyší velmi mnoho velmi zdaleka. Další z lesních bytostí, před níž si dávali Lakotové pozor. Muže lákala vzhledným obličejem, aby je vzápětí vyděsila tím druhým, větší problém ale představovala pro lakotské ženy. S oblibou přepadávala matky s malými dětmi. A nejen v lese. Trýznila ženy při menstruaci, působila potíže v těhotenství, miminům pak bolesti bříška. Protože má moc nad ovocem, nečinilo jí problém škodit skrz přijímanou potravu.

7.5.2017


Je su chin

Černí skřítci, žijící v legendách a pověstech Achumawiů a v hoře Shasta, sedmém nejvyšším vrcholu Kalifornie. Tato spící sopka je dodnes poutním místem, byť už k ní neputují pouze původní obyvatelé, ale i adepti nových náboženství, a proto se černí skřítci starají o to, aby ten, kdo se chová nevhodně, nebo rovnou porušuje místní zápovědi, ztratil přinejmenším naději, když už ne rozum.

14.5.2017


Pauwiha

Vodník, jemuž se Indiáni kmene Mono z Velké pánve bojí pohlédnout do tváře. Ona také moc často ke spatření nebývá, Pauwiha se na suchu příliš neukazuje, jak zbystří pozorovatele, rychle mizí zpět ve vodě. Proto zdůrazňují očití svědci při popisu, kromě pohotového skoku pod hladinu, především dlouhé a zářivé světlé či tmavé vlasy. Kdo, ke své smůle, přece jen jeho obličej zahlédne, ten si může být jist nějakou chorobou. Pauwiha se v takovém případě nespecializuje, vybírá ze širšího vzorníku.

14.5.2017


Kwak-wa-etai-mewh

Malí lidé, které znají severozápadní Chinookové, mají zobáky. Také kůži, odolávající šípu i noži, zranitelnou však ptačím peřím. A větší sílu, než by se při jejich výšce dalo očekávat.

14.5.2017


Xipe Totec

Bůh zemědělců, zlatníků a jara, ochránce setby. Červený Tezcatlipoca, bratr Tezcatlipoky, Huitzilopochtliho a Quetzacóatla, jehož jméno zní v překladu Stažený z kůže. Což nám napovídá, že v předkolumbovské střední Americe brali dohled nad citlivým ročním obdobím, v němž se rozhoduje, zda nějaká úroda vůbec vzejde, opravdu vážně. V kůžích, stažených z obětí, (analogicky semenu ve slupce) poskakovali kněží při obřadech regenerace, v nichž bylo mučeno mnoho zajatců z rituálních bojů květinového svátku, zvaného Xochiyaóyotl. Ani svým uctívačům nebyl Xipe Totec občas nakloněn, přicházely od něho choroby, mnohdy epidemické.

 

Doprovodná ilustrace By Joseph Florimond, duc de Loubat (1837 - 1921) (Page 61 of the Codex Borgia) [Public domain], via Wikimedia Commons

14.5.2017


Wihwin

Mořský démon, který v podobě nebezpečně zubatého koně vybíhá za letních nocí do hor a lesů karibského Pobřeží moskytů lovit lidi. Vypráví si o něm Miskitové, národ, obývající toto území Hondurasu a Nicaraguy. Jejich jméno mimochodem s moskyty vůbec nesouvisí.

14.5.2017


Lorop, též Nomoi

V roce 1997 vydala Mikronésie sérii poštovních známek, nazvanou Sea Goddesses of the Pacific, Mořské bohyně Tichého oceánu. Šest známek představuje sedm mořských dam pěti mýtických prostorů jednu z Melanésie, jednu japonskou, jednu čínskou, tři australské – a na dvou známkách jednu domácí, mikronéskou. Ve dvojím vydání.

Posledně vypočtenými dnešní filatelisticko-mytologický výlet začneme.

Lorop, dcera stvořitelky světa (té, která se jmenuje Liomarar a rozséváním písku do oceánu postavila vesmír pro obyvatele mikronéského ostrova Yap) byla sama matkou tří synů. Opatřovala jim potravu z mořských hlubin; každého dne se tajně nořila do vln a nalovila košík ryb – tak je zobrazena i na zmíněné poštovní známce. Až jedno z dětí, zvědavý Motikitik (karolínský příbuzný polynéského Mauiho), odhalilo jak cestu, tak i kouzelnou formuli, která ji umožňovala, a matku v přestrojení za ptáka následovalo. Lorop – ačkoliv jí dva starší synové nedělali radost, neboť vždy prováděli jinou činnost, než po nich chtěla – Motikitikův zájem nepotěšil, znamenal totiž konec jejího pozemského života.

Na jiných ostrovech ji znali jako Nomoi, kteréžto jméno se pak přeneslo i na inkriminované atoly. Dnes je na mapě najdete na souřadnicích 5°29′severní výšky a 153°37′ východní délky, někdy jako ostrovy Mortlokovy. Portrét bohyně s květinami ve vlasech a mušlí v dlaních pak na další známce.

21.5.2017


Walutahanga

Narodila se jako had. Ač se ji matka snažila před otcem ukrýt, stejně manžel tajemství odhalil a obludného potomka rozsekal na osm kusů.

Načež se protrhla obloha a spustil se prudký déšť.

Trval bez přestávky osm dní. Když se pak nebe znovu vyjasnilo, byla  Walutahanga opět pohromadě a při životě. S nervy, slabě řečeno, podrážděnými.

Rozezlená hadí dívka začala bez prodlení svou vraždu mstít. Ale znovu ji zabili a opět rozsekali na osm kusů, ani bohové nemají proti lidské urputnosti šanci. Tentokrát ale nenechali Melanésané Walutahanžino tělo jen tak ležet, uvařili ho a snědli. Dali si všichni, vyjma jediné paní a jejího dítěte. Kosti pak hodili do moře.

Načež se protrhla obloha a spustil se prudký déšť.

Trval bez přestávky, ano, nemýlíte se, osm dnů, během nichž se kosti hadí dívky spojily a vrátily bohyni tvar i celistvost. V mezilidských vztazích praví obdoba fyzikálního třetího Newtonova zákona: vzájemná působení dvou těles nejsou vždy stejně velká, reakce bývá mnohdy silnější. Zachovala se tak i Walutahanga. Zaplavila ostrovy obrovskými vlnami, které spláchly ze života veškeré lidstvo. Až na nevinnou matku s dcerkou, jimž se naopak dostalo mnoha darů pro lepší budoucnost. Včetně praktických, jako byly kokosové ořechy, nebo prameny pitné vody.

21.5.2017


Junkgowa

Tři sestry, které podle některého z kmenů z Arnhemské země tvořily v Čase snění svět. Pluly na své kanoi oceánem, každým zanořením pádla do vody přišlo na svět jedno živé stvoření. Když pak dorazily na pevninu, každý kontakt jejich holí se zemí otevřel v tom místě vodní jámu.

Připomíná se obvykle, a ani já tedy nevynechám, že Junkgowa, odpovědná i za existenci člověka, je ve své podstatě Trojjedinou bohyní, oním obvyklým triumvirátem, představovaným Pannou, Matkou a Stařenou.

21.5.2017


Tien-hou

Čínská bohyně námořníků a rybářů, známá též – nebo spíš – pod jménem Mazu (Ma-cu českým přepisem, Matka-předek čili Pramáti překladem). Kdysi bývala obyčejnou Pozemšťankou z rybářské vesnice na pobřeží dnešní provincie Fu-ťien, to už je mnoha mořským bohům vlastní, že poznali život svých budoucích svěřenců na vlastní kůži. Vlastně ne zcela obyčejnou, uměla totiž létat v oblacích i plout na rohoži ve vlnách. Také upadat do transu, v němž pomáhala vzdáleným lodím v nesnázích – takhle jednou zachránila tři ze čtyř svých bratrů, ztroskotání plavidla posledního už nezabránila, protože ji matka, vyděšená dceřiným stavem, předčasně probudila.

Zemřela mladá. A vstoupila na nebesa a stala se bohyní. Lidé ji záhy udělili titul Princezna nesmírné laskavosti. Také Nebeská manželka, či Nebeská císařovna, plus řadu dalších, jak se pro tak důležitou osobu sluší.

21.5.2017


Oto-hime

Dračí princezna Oto-hime, obyvatelka podmořského dračího paláce Ryūgū-jō, se kdysi zamilovala do muže, zachráněného želvou při ztroskotání lodi. Jmenoval se Urašima a trávil pak pod hladinou  spokojené dny, jak by ne, s tak krásnou a pozornou milenkou, zahrnující ho něhou i dary. I ráj ale zevšední, v Urašimovi se po nějakém čase probudil stesk po domově. Oto-hime milencovu přání navštívit svůj kraj a rodinu vyhověla. Pustila ho zpět na svět, darovala mu jen malou krabičku.

S instrukcí: Neotevírat.

I nepozornému čtenáři je v tuto chvíli jasné, co na pevnině následovalo. Urašima škatulku... vlastně ještě ne. Nejprve s hrůzou zjistil, že těch několik báječných dní, které strávil v podmořském paláci, bylo ve skutečnosti několik století. Že ho nikdo, jak taky, nepoznává. Že on nepoznává ani krajinu, natož její obyvatele. Teprve s tímto poznáním se ve smutném zadumání posadil a zapomínaje na zápověď, Otohimin dar otevřel.

Z krabičky se vyhrnul všechen čas, který zachráněný strávil s dračí princeznou, a v jediném okamžiku proměnil Urašimu v prach.

 


Oto-hime a Urašima v letní zahradě dračího paláce,
see page for author [CC BY 4.0], via Wikimedia Commons

21.5.2017


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist